Učitelské Univerzum: Začátek

A je to tady - no, dalo by se říct zas. Pro mě první září za katedrou a, přestože člověk pořád tak nějak žije v tom, že tohle je přece škola a tu přece důvěrně zná, tím pádem spousta známých, ale především nových věcí.

Tak třeba vlastní hodiny. Už nehospituju ani nezaskakuju, ne, mám vlastní výuku s vlastním stylem výuky a zkoušení a kdesi-čehosi, jsem sám cílem hesla "pane učiteli" (někdy "paní učitelko") a tak dále. Což nevyhnutelně znamená vlastní zodpovědnost. Je to zvláštní a rozhodně trochu děsivé. Pokud máte rádi začátky hororů než začne stříkat kečup, mohlo by vám to přijít fajn. (Pokud vás horory berou až poté, zkuste školní družinu). Mně to fajn nepřijde. Na jednu stranu učitel i žáci by měli mít na paměti heslo "žádný učený z nebe nespadl." Na stranu druhou, jak si mám vzít na triko to, že moje pedagogická nezkušenost zkazí celou generaci?

Nezkazí.

Děti jsou vůči kažení učiteli extrémně odolné. Zlozvyky jim sice předáte o něco snáz než třeba nové poznatky z matiky, ale jináč je to pořád něco, co vypadá jakože se to učí ve škole, což se jich netýká. Dobře, teď to říkám možná trochu nadneseně. Přesto, jakékoli nápravy co učitel učiní dělá hlavně pro klid svojí duše. Ať už chybu tutlá nebo se k ní přizná (nechat žáky po sobě opravovat chyby je nejúčinnější metoda výuky, nebo minimálně procvičování/opakování), drtivá část toho prožitku se týká jen jeho samotného.

Místem, kde se chyby zatrápeně projeví jsou papíry. Papíry, papíry a zase papíry. Já sám uchovávám dvě verze třídnice - jednu svojí na papíře a druhou oficiální v počítači. Ty jsou ještě fajn. Ale docházkové listy? V kolik hodin to které dítě odešlo z hodiny? Já ty děti neznám natolik abych je v družině srovnával, natož abych si pamatoval kdy které unese UFO nebo rodiče. Přesto, nějak to jít musí. Je zajímavé kolik toho člověk ze sebe dokáže vyždímat pod tlakem (poznámka - projekt na spojení fyziky a biologie).

Učitel kudy chodí, tudy učiteluje. Při chůzi parkem z práce na autobus stihnu vymyslet projekt, písemku a činnost na dvě hodiny. Nedej Prozřetelnosti aby někdo na internetu naťuknul matematicko-fyzikální téma. Hned oprašuji myšlenky a učebnice. Přesto se snažím seč můžu nezešílet. Je to těžké. I s tím minimem hodin co opravdu učím je práce učitele úvazkem na 100%. Zdá se mi i častěji o dětech než o jiných věcech, co třeba zrovna řeším. Potkám na ulici dítě a říkám si, co asi zrovna bere. Hraje si s míčem? Už bych se na něj vrhnul a vyložil mu vrh svislý vzhůru.

Začínající učitel to má těžké. Žongluje hromadami příprav a výkazů, zatímco balancuje jednou nohou na hlavě vedení a na druhé mu visí X dětí. A přestože čas od času zahlédl jiné lidi dělat přesně tohle, z lavice to vypadalo mnohem, mnohem snadněji.

Rukojeť pisatele, část 3: Žánr

A opět slavím dopsání další povídky. Důvod, že tato se povedla a jiné nikoli ani tak nesouvisí s dnešním tématem, ale její realizace mě uvedla do nálady ochotné se podělit o nějaké ty pisatelské postřehy. Zatímco minulé se týkaly věcí, které lze ovlivnit poměrně minimálně, je nejvyšší čas se přesunout k věcem, které do jisté míry můžeme zvolit.

Žánrů existuje nepřeberné množství. Jsou tu ty, které potkáváme v televizním programu: drama, thriller, romantika. Například. Taky jsou tu ty, které se přidávají jako přívlastky, třeba sci-fi, fantasy. A pak podžánry. Dá si někdo dystopii?

Při pohledu na své dílo - aspoň ten malý zlomek co byl opravdu dokončen - mám chuť se ptát, jestli jsou žánry opravdu nutné. V rámci pár stránek najdu všechno od thrilleru po nestoudnou komedii, a dokonce jsem dospěl k něčemu co jsem nazval "znásilňováním akční scény" přidáním (absurdního) komediálního prvku.

Žánru se spíš drží pisatelé schopní práce s osnovou. Chtějí napsat romantickou povídku, tak za tím, bez ohledu na konkrétnější kontextové prvky, jdou. A ono to více nebo méně vyjde. Chyby se pořád můžou objevit na zcela jiné úrovni než je odbočení od žánru. Výhoda volného pisatele je ta, že mu jedna řada nepříjemností odpadá. Nevýhodou je, že povídka právě může skončit jako směsice žánrů...

No a co s tím?

Já bych knížku označenou za "romantický román" asi nečetl (mám špatné zkušenosti s Esmeraldou; neptejte se). Sám nepopřu, že romantiku píšu. Jak to po sobě dokážu číst? Inu, budu předstírat, že po sobě věci číst dokážu a odpovím: není to jenom romantika. I ryze romantický autor se občas utrhne a napíše něco trochu jiného, něco co se může projevit jako zásadní zlom v jeho kariéře, nebo aspoň jinak poměrně monotónní knížce. Obhajuji tím míchání mnoha žánrů v jednom díle? Sám za sebe ano, byť uznávám existenci a práva lidí žánrově monogamních (ty vidle jsou ryze dekorativní, ujišťuji vás).

Závěr: ať už jste jakýkoli typ autora, je dobré skočit do psaní skrz síto volby žánru. Můžete ho beztak kdykoli v průběhu psaní změnit, jen když tak činíte v práci na zakázku nebo příliš často, můžete přijít o svůj pisatelský krk. Tedy, brk.

Nebojte se s žánry experimentovat. Nebojte se je míchat i ve výbušné směsi, pokud je pak nemíníte předhazovat kritikům s pochodněmi. konec konců, už tolik toho bylo napsáno, že správná míchanina může být jedinou šancí se odlišit. Ale nedělejte to za každou cenu. Řekněme kam srdce, tam pero (nebo klávesnice.)

A teď zase chvíli přestaňte číst a běžte psát!

D&D - Perličkový záznamník

Než vyhodím papírek s poznámkami z minulé hry, zde jsou dvě perličky na něm zachycené:

*NOVÉ*

Družina potkala skupinu NPC, které brzy zapředly soukromý rozhovor, který pro hráče bylo téměř nemožné odposlouchat.
Paladinka: "Já bych se nějak nenápdně zdejchla."
Zloděj: "Já myslim, že bysme tam měli jít a na rovinu jim oznámit, že odcházíme."

Tomb of Horrors, družina zkoumá význam básničky...
Assassinka: "Neměli bysme tě na tý červený cestě obětovat?"
Paladinka: "na tohleto se lidí neptá! Teda na že jako se nezeptáš a hned to uděláš..."

DM (po výhrůžce od Hráčky): "To mě ale vůbec nezastrašilo."
Hráčka (hází kostkou): "Padlo 12. Mělo by."

Paladinka jen tak tak přežila drtící past...
DM: "No žiješ, jen je z tebe taková paladinkovitá placka."
Hráč: "Palačinka."

Učitelské Univerzum: Konec

V duchu Červeného trpaslíka tituluji první záznam shrnující mé zážitky a dojmy začínajícího učitele "Konec." Je tedy červen, konec školního roku. A blázinec sotva začal.

Pro nástup do učitelského povolání je charakteristický takzvaný "šok z reality." Natolik, že je to opravdu pojem, který se na učitelské škole bere, ale jestli někdo bere ten pojem vážně - těžko říct. Já ho nebral. Jenže on funguje.

Nastupující učitel matematiky se těší, až bude děti seznamovat s věčnými pravdami vesmíru. Jenže, jak tvrdí učenec a pedagog Emil Calda, HgS, "výuka matematiky je proces, při kterém se vyučující snaží s věčnými pravdami vesmíru seznámit mládež, která se zajímá o něco úplně jiného."

Začínající učitel matematiky má těžké žití. Ono totiž něco úplně jiného nezajímá jenom žáky, ale často také kolegy, vedení, uklizečky - kteří potom chodí a ve snaze člověka povzbudit říkají "matika? Tak tu bych neučil ani za zlatý tele." Nezájem žáků se brzy ukáže jako celkem minimální problém, respektive je zastíněn svými důsledky. Žáci, které předmět nezajímá, totiž zlobí.

Paranoidní učitel dělí žáky do dvou skupin (a nemá čas ani nervy na to, aby se zastyděl za tolik odsuzované "škatulkování.") První jsou děti otevřeně zlobící, které člověku takříkajíc lezou po hlavě. Vyznačují se tendencí houpat se na židlích, vykřikovat, pokřikovat, překřikovat a vůbec křičet, nacházet nové způsoby použití školních pomůcek (která testují na zvířatech... tedy spolužácích) - zkrátka být nepřetržitě aspoň jednou nohou v průšvihu. Děti otevřeně zlobící mají jedině tu výhodu, že o jejich zlobení víme.

Zbytek žáků nepatřících do množiny žáků zlobících otevřeně zlobí skrytě. Navenek není na skrytě zlobícím žáku vůbec nic poznat, naopak, působí až nadpřirozeně klidně. Zatímco tito žáci nepředstavují bezprostřední ohrožení klidu a míru v hodině, nervozita, kterou svojí nezlobivou činností vyvolají v paranoidním učiteli se může stát základem pedagogické katastrofy, o jejímž ničivém účinku si sebevětší skupina dětí otevřeně zlobících může nechat jenom zdát.

Jak jsou na tom neparanoidní učitelé? Podle psychologů bychom v děti měli vkládat maximální důvěru. Podle zkušených kolegů je důvěra něco, co si děti musejí zasloužit (a že si to zasluhují zatrápeně těžko). Zprůměrováním obou přístupů získáváme pravidlo, na které přišel prostý, pedagogicky nevzdělaný lid už dávno: důvěřuj, ale prověřuj. Věř dětem co zlobí otevřeně. Věř dětem co zlobí skrytě. Ale proboha uč tak, aby neměli čas zlobit. Sílu zlobit. Energii zlobit. Mnoho jiných fyzikálních veličin souvisejících se zlobením. Ale především důvod zlobit.

Nu a od zlobení jsou tu prázdniny. Učitel se na celé dva měsíce zbaví toho uzlíčku rukou, nohou, zubů, řečí a kružítek, v (marné) naději, že tento se za dobu k tomu určenou vyzlobí na rodičích, prarodičích, sourozencích, kamarádech a volné přírodě. Sám se ve snaze o vlastní revitalizaci pustí do věcí, na které nebyl během školního roku čas. A dřív než se naděje, klepe na dveře září a především děti nažhavené... co? Učit se? Zlobit? Pravděpodobně obojí. A která složka převládne závisí také na vás.

Rukojeť pisatele, část 2: Kontext

Vítejte v druhé části Rukojeti pisatele, kratičkých článků věnovaných psaní všeho možného, jak to vidí dlouholetý škrabal a cvičený učitel. Dnes slavím dopsání jedné ze svých povídek, která měla být krátká, ale rozjela se víc než jsem čekal... Je to dobře? Špatně? Co když ještě dodám, že jsem jí potom utnul dřív, než jsem měl původně v plánu? Inu, důležité asi je, aby to nikdo, autora nevyjímaje, nepoznal.

Kontextem psaní budeme rozumět věci, které jako autoři komunikujeme, aniž bychom si toho byli až tak úplně vědomi. Zejména když nepíšeme dle předem stanovené osnovy, se kterou jsem se zcela upřímně řečeno nezabýval ani u slohovek (vždycky jsem naspal nejdřív práci a následně doplnil osnovu), promítají se do textu naše současná rozpoložení, čerstvé zážitky a čas od času dokonce necháme někoho, aby nám do toho mluvil.

Podívejme se na to trochu blíže. V zásadě lze rozlišit dva druhy psaní - volné a skriptované, tedy podle daného scénáře. Většina věcí je, jak už to bývá, mixem obojího - člověk má nějakou představu co se bude dít, ale konkrétní průběh situace uzpůsobí probíhajícímu kontextu. Čím volnější je tok myšlenek do psaní, tím více se autorův kontext vlévá do povídky. To je vidět hlavně u některých děl na internetu, kde (často) autorka promítá svá přání a tužby tak očividně, že to jen mírně odlišně smýšlejícího člověka může od četby snadno odradit. Na druhou stranu scénář je systém hrází, které do povídky pustí jen ty city autora, které jsou v daném místě opravdu žádoucí, byť za oběť jisté míry spontánnosti.

Který přístup je správně? Inu, kontext, jak jej definuje tento článek je takovým puncem VAŠÍ tvorby. Způsob kterým plynou slova a myšlenky do značné míry charakterizuje slohový projev člověka. Je dobré, když si jej uvědomíte, chcete-li psaní posunout určitým směrem. Cítíte se příliš rozevlátí? Napište si osnovu! Příliš strozí? Pusťte hrdiny z vodítka!

Perličky D&D

Dobře, není to moc vědecké, ale sem se asi hodí nejlépe. Alernativní reality jsou alternativní reality.

SEP2.9

Klerik: "Vytratíme se za světla půlnoci."

Klerik: "Asi máme návštěvu, někdo to tu v noci obcházel."
Zloděj: "To nevadí, já mám navařeno pro víc lidí."

Zloděj: "Běž si zabít tu krávu. Nejlíp tu, co už jsme podojili, ta už je prázdná."

SEP2 (vykopávkové)


Klerička (Svázaná): "Jdu se mstít! Krokem gejši."

Tatáž klerička (o minotaurovi): "Nepřátelé mých nepřátel jsou moji přátelé. I když jsou to krávy."

Hráčka 1: "7 na Sense Motive."
Hráčka 2: "Na ty dveře?"
Hráčka 1: "Na to ticho."

Válečník (o bratrovi hraničářky): "Ten potřebuje panáka a ženskou."
Hraničářka: "Ten? Spíš panenku a chlapa."

Hráčka paladinky: "Padlo 20! Nevím co dělám, ale je to úžasný!"

Paladinka: "Jednorožec by je nevyléčil?"
Klerička: "Já jsem panna!"
Zloděj doppelganger: "Já můžu bejt!"

Hráč zloděje: "Escape Artist. Utíkám jako minorku."
Hráčka paladinky: "To by měla mít moje postava, ne?"

Rukojeť pisatele, část 1: Text

Vítejte po dlouhé době u článku hodného Knihy všehomíra. Poslední dobou jsem hodně četl i psal, a cítím se tím pádem schopným napsat něco málo slov k pisatelství, jak se mu věnuje vlastně docela dost lidí, ať už své výtvory publikují, nebo ne.

Takové literární dílo je víc než jen text, ale soustřeďme se nejprve na něj a jeho strukturu. V poezii jde o jeden ze základních bodů - konec konců, často když se pídíme po významu toho či onoho verše, nějaký rýpal nám do toho říká "proboha vždyť ten člověk prostě chtěl, aby se mu to rýmovalo." Próza je ale překvapivě podobná. Zatímco příběh je stěžejní, dobrá struktura textu může dělat divy. Podívejme se na to tedy blíže.

Jaké jsou nejznámější poruchy smyslů? Řeší se lidé slepí, co mají signalizaci na přechodech a speciální kostky v chodnících, řeší se lidé hluší, kterým jsou určeny skryté titulky a znakoví mluvčí v některých zprávách. Z toho vyplývá, že zrak a sluch jsou stěžejními smysly lidí, a od toho se odvíjí typy lidského vnímání. Rozlišujeme typy vizuální a auditivní, a, byť to vypadá irelevantně, znalostí této jednoduché typologie můžeme prospět našemu textu. Jak?

Vizuální typ člověka myslí v obrazech. Je schopný si knížku přehrávat jako film, kde vnímá detaily a vykreslení scén. Kromě toho je citlivý na vzhled textu, který čte. Dlouhé bloky ho ukolébávají, někdy dokonce nutí přeskakovat, protože je pokládá za popis scény, kterou si přece umí dokreslit podle svého, takže tak. Zvláště často přeskakuje dlouhé popisy citových rozpoložení postav, protože ty se do obrazového kódu převádějí zvlášť obtížně. Naopak vizuálně založeného člověka upoutají krátké odstavce, které na něj křičí "čti nás, tady se děje akce!" Krátké věty které běží rychle jako okénka ve filmu, a každá představuje posun ve scéně.

Auditivní člověk vnímá knihu jako rozhlasovou hru. Nepotřebuje perfektně vyvedené kulisy, klade důraz na strukturu a provedení dialogu. Představuje si zvuk hlasů, a daleko více než vizuální typ je ochoten se vžívat do postav a pochopit jejich vnitřní rozpoložení, protože pak ví jakým způsobem jsou jejich věty pronášeny. Kde vizuální typ vnímá především tok vět ve smyslu tempa vyznačeného interpunkcí, auditivní čtenář nachází zájem především v různých souzvučnostech. Ocení třeba větu, kde všechna slova začínají na h, protože vnímá nejen význam, ale i zvuk slov, i když zrovna nejde o přímou řeč.

Samozřejmě většina lidí je mixem těchto dvou typů, a mohlo by se zdát, že nakonec lze uspokojit všechny prostě tak, že si budu psát, jak se mi zlíbí. Konec konců, já sám jsem jakýmsi mixem těch dvou, a když se to líbí mně, proč by se to nemohlo líbit ostatním?

Problém je v tom, že svým povídkám, podobně jako ostatním našim věcem, nadržujeme. Někdo teď může křičet, že je vůči své povídce naopak velmi kritický, ale to je jen opačný extrém, kdy na svém díle nedovedeme shledat nic pozitivního jen proto, že si nevěříme.

Rukojeť není všelékem na špatné povídky, je jen přehledem věcí, kterých by si měl být pisatel vědom, když přemýšlí, proč jeho povídka sklízí takové úspěchy, nebo naopak hanu. Není návodem, natož kuchařkou, spíš seznamem nástrojů a přísad. Doufám, že ji jako takovou vezmete a v případě potřeby použijete.