D&D - Perličkový záznamník

Než vyhodím papírek s poznámkami z minulé hry, zde jsou dvě perličky na něm zachycené:

*NOVÉ*

Družina potkala skupinu NPC, které brzy zapředly soukromý rozhovor, který pro hráče bylo téměř nemožné odposlouchat.
Paladinka: "Já bych se nějak nenápdně zdejchla."
Zloděj: "Já myslim, že bysme tam měli jít a na rovinu jim oznámit, že odcházíme."

Tomb of Horrors, družina zkoumá význam básničky...
Assassinka: "Neměli bysme tě na tý červený cestě obětovat?"
Paladinka: "na tohleto se lidí neptá! Teda na že jako se nezeptáš a hned to uděláš..."

DM (po výhrůžce od Hráčky): "To mě ale vůbec nezastrašilo."
Hráčka (hází kostkou): "Padlo 12. Mělo by."

Paladinka jen tak tak přežila drtící past...
DM: "No žiješ, jen je z tebe taková paladinkovitá placka."
Hráč: "Palačinka."

Učitelské Univerzum: Konec

V duchu Červeného trpaslíka tituluji první záznam shrnující mé zážitky a dojmy začínajícího učitele "Konec." Je tedy červen, konec školního roku. A blázinec sotva začal.

Pro nástup do učitelského povolání je charakteristický takzvaný "šok z reality." Natolik, že je to opravdu pojem, který se na učitelské škole bere, ale jestli někdo bere ten pojem vážně - těžko říct. Já ho nebral. Jenže on funguje.

Nastupující učitel matematiky se těší, až bude děti seznamovat s věčnými pravdami vesmíru. Jenže, jak tvrdí učenec a pedagog Emil Calda, HgS, "výuka matematiky je proces, při kterém se vyučující snaží s věčnými pravdami vesmíru seznámit mládež, která se zajímá o něco úplně jiného."

Začínající učitel matematiky má těžké žití. Ono totiž něco úplně jiného nezajímá jenom žáky, ale často také kolegy, vedení, uklizečky - kteří potom chodí a ve snaze člověka povzbudit říkají "matika? Tak tu bych neučil ani za zlatý tele." Nezájem žáků se brzy ukáže jako celkem minimální problém, respektive je zastíněn svými důsledky. Žáci, které předmět nezajímá, totiž zlobí.

Paranoidní učitel dělí žáky do dvou skupin (a nemá čas ani nervy na to, aby se zastyděl za tolik odsuzované "škatulkování.") První jsou děti otevřeně zlobící, které člověku takříkajíc lezou po hlavě. Vyznačují se tendencí houpat se na židlích, vykřikovat, pokřikovat, překřikovat a vůbec křičet, nacházet nové způsoby použití školních pomůcek (která testují na zvířatech... tedy spolužácích) - zkrátka být nepřetržitě aspoň jednou nohou v průšvihu. Děti otevřeně zlobící mají jedině tu výhodu, že o jejich zlobení víme.

Zbytek žáků nepatřících do množiny žáků zlobících otevřeně zlobí skrytě. Navenek není na skrytě zlobícím žáku vůbec nic poznat, naopak, působí až nadpřirozeně klidně. Zatímco tito žáci nepředstavují bezprostřední ohrožení klidu a míru v hodině, nervozita, kterou svojí nezlobivou činností vyvolají v paranoidním učiteli se může stát základem pedagogické katastrofy, o jejímž ničivém účinku si sebevětší skupina dětí otevřeně zlobících může nechat jenom zdát.

Jak jsou na tom neparanoidní učitelé? Podle psychologů bychom v děti měli vkládat maximální důvěru. Podle zkušených kolegů je důvěra něco, co si děti musejí zasloužit (a že si to zasluhují zatrápeně těžko). Zprůměrováním obou přístupů získáváme pravidlo, na které přišel prostý, pedagogicky nevzdělaný lid už dávno: důvěřuj, ale prověřuj. Věř dětem co zlobí otevřeně. Věř dětem co zlobí skrytě. Ale proboha uč tak, aby neměli čas zlobit. Sílu zlobit. Energii zlobit. Mnoho jiných fyzikálních veličin souvisejících se zlobením. Ale především důvod zlobit.

Nu a od zlobení jsou tu prázdniny. Učitel se na celé dva měsíce zbaví toho uzlíčku rukou, nohou, zubů, řečí a kružítek, v (marné) naději, že tento se za dobu k tomu určenou vyzlobí na rodičích, prarodičích, sourozencích, kamarádech a volné přírodě. Sám se ve snaze o vlastní revitalizaci pustí do věcí, na které nebyl během školního roku čas. A dřív než se naděje, klepe na dveře září a především děti nažhavené... co? Učit se? Zlobit? Pravděpodobně obojí. A která složka převládne závisí také na vás.