A je to tady - no, dalo by se říct zas. Pro mě první září za katedrou a, přestože člověk pořád tak nějak žije v tom, že tohle je přece škola a tu přece důvěrně zná, tím pádem spousta známých, ale především nových věcí.
Tak třeba vlastní hodiny. Už nehospituju ani nezaskakuju, ne, mám vlastní výuku s vlastním stylem výuky a zkoušení a kdesi-čehosi, jsem sám cílem hesla "pane učiteli" (někdy "paní učitelko") a tak dále. Což nevyhnutelně znamená vlastní zodpovědnost. Je to zvláštní a rozhodně trochu děsivé. Pokud máte rádi začátky hororů než začne stříkat kečup, mohlo by vám to přijít fajn. (Pokud vás horory berou až poté, zkuste školní družinu). Mně to fajn nepřijde. Na jednu stranu učitel i žáci by měli mít na paměti heslo "žádný učený z nebe nespadl." Na stranu druhou, jak si mám vzít na triko to, že moje pedagogická nezkušenost zkazí celou generaci?
Nezkazí.
Děti jsou vůči kažení učiteli extrémně odolné. Zlozvyky jim sice předáte o něco snáz než třeba nové poznatky z matiky, ale jináč je to pořád něco, co vypadá jakože se to učí ve škole, což se jich netýká. Dobře, teď to říkám možná trochu nadneseně. Přesto, jakékoli nápravy co učitel učiní dělá hlavně pro klid svojí duše. Ať už chybu tutlá nebo se k ní přizná (nechat žáky po sobě opravovat chyby je nejúčinnější metoda výuky, nebo minimálně procvičování/opakování), drtivá část toho prožitku se týká jen jeho samotného.
Místem, kde se chyby zatrápeně projeví jsou papíry. Papíry, papíry a zase papíry. Já sám uchovávám dvě verze třídnice - jednu svojí na papíře a druhou oficiální v počítači. Ty jsou ještě fajn. Ale docházkové listy? V kolik hodin to které dítě odešlo z hodiny? Já ty děti neznám natolik abych je v družině srovnával, natož abych si pamatoval kdy které unese UFO nebo rodiče. Přesto, nějak to jít musí. Je zajímavé kolik toho člověk ze sebe dokáže vyždímat pod tlakem (poznámka - projekt na spojení fyziky a biologie).
Učitel kudy chodí, tudy učiteluje. Při chůzi parkem z práce na autobus stihnu vymyslet projekt, písemku a činnost na dvě hodiny. Nedej Prozřetelnosti aby někdo na internetu naťuknul matematicko-fyzikální téma. Hned oprašuji myšlenky a učebnice. Přesto se snažím seč můžu nezešílet. Je to těžké. I s tím minimem hodin co opravdu učím je práce učitele úvazkem na 100%. Zdá se mi i častěji o dětech než o jiných věcech, co třeba zrovna řeším. Potkám na ulici dítě a říkám si, co asi zrovna bere. Hraje si s míčem? Už bych se na něj vrhnul a vyložil mu vrh svislý vzhůru.
Začínající učitel to má těžké. Žongluje hromadami příprav a výkazů, zatímco balancuje jednou nohou na hlavě vedení a na druhé mu visí X dětí. A přestože čas od času zahlédl jiné lidi dělat přesně tohle, z lavice to vypadalo mnohem, mnohem snadněji.
Žádné komentáře:
Okomentovat