pondělí 20. prosince 2010

Temná hmota beletrie

Příkladem literárního vesmíru, který odpovídá tomu našemu, je trefně pojmenovaný realismus: Svět je rozebrán do nejmenší molekuly, ať už jde o H2O na uhlovodanech tvořících pletiva trav, či feromony dráždící buňky vomeronasálního ústrojí hlavní hrdinky. A tak to donedávna také bylo přesně, relativita sem, kvantová fyzika tam. Jenže současná věda je dál. Zase je tu záhada, cosi, co není vysloveno, natož pak vysvětleno. A pokud chce beletrie udržet krok s rytmem doby, je třeba dát vesmír, neboli prostor, zpět tam, kam patří: z papíru do mysli.

Krásná literatura nemusí dostávat svému názvu na základě dokonalosti popisu. Někdy méně je více: první sněhová vločka, jediný rozvitý květ mezi poupaty, e(pi)i  = 1. Vím to z vlastní zkušenosti. Psával jsem texty jako brokát, pečlivě vyšité do nejmenšího detailu. Ale byly těžkopádné, a každé krásné uskupení slov se ztrácelo mezi desítkami podobných, až z toho nakonec bylo těžkopádné sousloví, které ještě ke všemu nedávalo téměř smysl.

Styl, v němž jsem shledal vesmírnou dokonalost, se vesmíru vskutku podobá: velké prázdno, v němž tu a tam zazáří skvostná hra slov, náhodně, ale s hlubokým vnitřním řádem. Svět i děj v něm se odehrávající jsou pak ideálně onou temnou hmotou: čtenář je spraven o jejich existenci a hrubé podobě, ale jejich dokreslení v živoucí, dýchající strukturu je už jen a jen na něm.

Přemýšlím, jestli tohle je cesta, kterou lidé chtějí. Dovedu si docela představit, že odmítnou zapojit vlastní mozek, když si konec konců zaplatili autora, aby to udělal za ně. Na druhou stranu takovým lidem já neříkám "lidi." Člověk pochybuje, tedy myslí; myslí, tedy je, abych zase jednou citoval Descarta. Čtěme tedy prózu, kde pochybujeme o autorově vykreslení situace, čtěme prózu, kde nás autor nechává si na jeho pískovišti postavit pár vlastních báboviček. Čtěme, abychom mysleli, a třeba myšleme tak, aby další mohli číst.

Třeba se tam nahoře čeká právě na vás.

Žádné komentáře:

Okomentovat