Nejsem sice jazykář jako takový, ale přesto k nim mám velmi blízko, a to nejen proto, že má lepší polovička (tedy ta matematická) se v nich umí velice účinně šťourat... jako v čemkoli jiném. Miluji jejich různé zvuky, přízvuky (jestli chcete, abych miloval i vás, mluvte anglicky s mírně přiostřeným r) i zápisy. Přesto jsem schopen je neslýchaným způsobem prznit. Kdo mě kdy slyšel mimo školu či četl v nějakém neformálním prostředí, ví, o čem mluvím. A aby věděl ještě víc, musí použít hlavu či se prokousat článkem. Volba nechť je jeho vlastní.
Jazyk, tedy řeč, je podobně jako jazyk, část těla, poměrně čiperným a především živoucím organismem. Aby té podobnosti nebylo málo, je navíc velmi ohebný a dá se, s prominutím, napasovat prakticky kamkoli. Této ohebnosti (a napasovatelnosti, ať zavedu také nějaké novotvary) velmi rád využívám v mluvené řeči, kterou udržuji na osobní úrovni a předpokládám, že posluchači snadno porozumí zkratkám, modifikacím a občas přímé, nehorázné mystifikaci.
Konverzaci na skypu či posty na facebooku a blozích považuji také do jisté míry za osobní. Nečekám že je bude číst kdokoli mimo několika málo mých známých, a že tito vyvodí z těch češtinářských jatek, co tam občas předvádím, nějaké zvláštní závěry.
Veřejné psaní je zcela jiné. le nejprve - co vlastně slovem "veřejné" chce básník říci? Blogy jsou přece také veřejné v běžném slova smyslu. Tedy - definice: Veřejným textem definuji pro potřeby tohoto článku a možná některých budoucích takový text, jehož účelem je být čten veřejností nad rámec běžných kontaktů autora. Požadavky na něj zmíním níže.
Nejprve pro kontrast, ne-veřejným textem je ten cílovaný na určitou skupinu lidí, jež z větší části autor zná. Může používat slang té skupině známý a v libovolné míře hrubky i hrubosti. Takovéto posty nečiní internet hezčím místem, ale na druhou stranu se nepředpokládá, že se o nich internet (či doslova běžný uživatel internetu) dozví.
Veřejný text existuje proto, aby jej internet nalezl, pokud možno na první stránce výsledků googlu.Je psán proto, aby celý svět (nebo aspoň republika) mohl žasnout nad géniem autora/autorky. Patří mezi ně například tento článek, který sice prezentuje moje osobní názory na věci, ale je psán tak, aby nikomu vládnoucímu jazykem neobohaceným žádnou specializací nečinilo problém jej přečíst a učinit si o něm obrázek. Existují však i veřejné články, kterým je tento přístup cizí. Rvou příležitost (a často zdravý rozum) za pačesy, hlava nehlava, aby se dostaly na výsluní a překážely tam jak nejdéle možno.
Jak krásně vypadá skládka pod čertvě napadaným sněhem. A co zbude po oblevě... (kulturní vsuvku sponzoruje Mninisterstvo Naděje, s.r.o.)
Věc je ta že veřejné články jsou vystaveny veřejnosti. A veřejnost, to jsou konzumenti. Někdo pozře libovolný blaf a ještě ho pochválí (proto máme tolik fast-foodových restaurací), jiný to nechá ležet, a zase jiný v tom šéfkuchaři namočí čenich. Nic není špatně. Vznike zas veřejný text, který někdo může zblajznout a vychválit do nebes, zatímco jiný z něj klidně pozvrací prahy hned několika portálů.
Jde o trochu neutěšený stav. Internet začíná být skladiště článků, z nichž půlka je irelevantní a druhá tolikrát přežvýkaná, že pozbyla téměř veškeré výpovědní hodnoty. A všechno tohle jde zpátky do stoje a přemele se to posté, a zase vyplivne a je zkonzumováno... Pokud je vám špatně z některých dokumentů o potravinářství, zkuste si představit koloběh slova na internetu a dva dny neopustíte koupelnu.
Ale to už jsem trochu odbočil. Co jsem chtěl říct - autor by měl být souzen tak přísně, jak velkému množství lidí je jeho dílo určeno.
And a note for Google Translate users: this article is actually pretty good in Czech. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat