Rozeklaný jazyk český

Nejsem sice jazykář jako takový, ale přesto k nim mám velmi blízko, a to nejen proto, že má lepší polovička (tedy ta matematická) se v nich umí velice účinně šťourat... jako v čemkoli jiném. Miluji jejich různé zvuky, přízvuky (jestli chcete, abych miloval i vás, mluvte anglicky s mírně přiostřeným r) i zápisy. Přesto jsem schopen je neslýchaným způsobem prznit. Kdo mě kdy slyšel mimo školu či četl v nějakém neformálním prostředí, ví, o čem mluvím. A aby věděl ještě víc, musí použít hlavu či se prokousat článkem. Volba nechť je jeho vlastní.

Jazyk, tedy řeč, je podobně jako jazyk, část těla, poměrně čiperným a především živoucím organismem. Aby té podobnosti nebylo málo, je navíc velmi ohebný a dá se, s prominutím, napasovat prakticky kamkoli. Této ohebnosti (a napasovatelnosti, ať zavedu také nějaké novotvary) velmi rád využívám v mluvené řeči, kterou udržuji na osobní úrovni a předpokládám, že posluchači snadno porozumí zkratkám, modifikacím a občas přímé, nehorázné mystifikaci.

Konverzaci na skypu či posty na facebooku a blozích považuji také do jisté míry za osobní. Nečekám že je bude číst kdokoli mimo několika málo mých známých, a že tito vyvodí z těch češtinářských jatek, co tam občas předvádím, nějaké zvláštní závěry.

Veřejné psaní je zcela jiné. le nejprve - co vlastně slovem "veřejné" chce básník říci? Blogy jsou přece také veřejné v běžném slova smyslu. Tedy - definice: Veřejným textem definuji pro potřeby tohoto článku a možná některých budoucích takový text, jehož účelem je být čten veřejností nad rámec běžných kontaktů autora. Požadavky na něj zmíním níže.

Nejprve pro kontrast, ne-veřejným textem je ten cílovaný na určitou skupinu lidí, jež z větší části autor zná. Může používat slang té skupině známý a v libovolné míře hrubky i hrubosti. Takovéto posty nečiní internet hezčím místem, ale na druhou stranu se nepředpokládá, že se o nich internet (či doslova běžný uživatel internetu) dozví.

Veřejný text existuje proto, aby jej internet nalezl, pokud možno na první stránce výsledků googlu.Je psán proto, aby celý svět (nebo aspoň republika) mohl žasnout nad géniem autora/autorky. Patří mezi ně například tento článek, který sice prezentuje moje osobní názory na věci, ale je psán tak, aby nikomu vládnoucímu jazykem neobohaceným žádnou specializací nečinilo problém jej přečíst a učinit si o něm obrázek. Existují však i veřejné články, kterým je tento přístup cizí. Rvou příležitost (a často zdravý rozum) za pačesy, hlava nehlava, aby se dostaly na výsluní a překážely tam jak nejdéle možno.

Jak krásně vypadá skládka pod čertvě napadaným sněhem. A co zbude po oblevě... (kulturní vsuvku sponzoruje Mninisterstvo Naděje, s.r.o.)

Věc je ta že veřejné články jsou vystaveny veřejnosti. A veřejnost, to jsou konzumenti. Někdo pozře libovolný blaf a ještě ho pochválí (proto máme tolik fast-foodových restaurací), jiný to nechá ležet, a zase jiný v tom šéfkuchaři namočí čenich. Nic není špatně. Vznike zas veřejný text, který někdo může zblajznout a vychválit do nebes, zatímco jiný z něj klidně pozvrací prahy hned několika portálů.

Jde o trochu neutěšený stav. Internet začíná být skladiště článků, z nichž půlka je irelevantní a druhá tolikrát přežvýkaná, že pozbyla téměř veškeré výpovědní hodnoty. A všechno tohle jde zpátky do stoje a přemele se to posté, a zase vyplivne a je zkonzumováno... Pokud je vám špatně z některých dokumentů o potravinářství, zkuste si představit koloběh slova na internetu a dva dny neopustíte koupelnu.

Ale to už jsem trochu odbočil. Co jsem chtěl říct - autor by měl být souzen tak přísně, jak velkému množství lidí je jeho dílo určeno.

And a note for Google Translate users: this article is actually pretty good in Czech. ;)

Temná hmota beletrie

Příkladem literárního vesmíru, který odpovídá tomu našemu, je trefně pojmenovaný realismus: Svět je rozebrán do nejmenší molekuly, ať už jde o H2O na uhlovodanech tvořících pletiva trav, či feromony dráždící buňky vomeronasálního ústrojí hlavní hrdinky. A tak to donedávna také bylo přesně, relativita sem, kvantová fyzika tam. Jenže současná věda je dál. Zase je tu záhada, cosi, co není vysloveno, natož pak vysvětleno. A pokud chce beletrie udržet krok s rytmem doby, je třeba dát vesmír, neboli prostor, zpět tam, kam patří: z papíru do mysli.

Krásná literatura nemusí dostávat svému názvu na základě dokonalosti popisu. Někdy méně je více: první sněhová vločka, jediný rozvitý květ mezi poupaty, e^(pi)i  = 1. Vím to z vlastní zkušenosti. Psával jsem texty jako brokát, pečlivě vyšité do nejmenšího detailu. Ale byly těžkopádné, a každé krásné uskupení slov se ztrácelo mezi desítkami podobných, až z toho nakonec bylo těžkopádné sousloví, které ještě ke všemu nedávalo téměř smysl.

Styl, v němž jsem shledal vesmírnou dokonalost, se vesmíru vskutku podobá: velké prázdno, v němž tu a tam zazáří skvostná hra slov, náhodně, ale s hlubokým vnitřním řádem. Svět i děj v něm se odehrávající jsou pak ideálně onou temnou hmotou: čtenář je spraven o jejich existenci a hrubé podobě, ale jejich dokreslení v živoucí, dýchající strukturu je už jen a jen na něm.

Přemýšlím, jestli tohle je cesta, kterou lidé chtějí. Dovedu si docela představit, že odmítnou zapojit vlastní mozek, když si konec konců zaplatili autora, aby to udělal za ně. Na druhou stranu takovým lidem já neříkám "lidi." Člověk pochybuje, tedy myslí; myslí, tedy je, abych zase jednou citoval Descarta. Čtěme tedy prózu, kde pochybujeme o autorově vykreslení situace, čtěme prózu, kde nás autor nechává si na jeho pískovišti postavit pár vlastních báboviček. Čtěme, abychom mysleli, a třeba myšleme tak, aby další mohli číst.

Třeba se tam nahoře čeká právě na vás.

Matematikova sebereflexe

I pročítám knihu Dvacet pět kapitol z didaktiky matematiky (Hejný, Novotná, Stehlíková; Praha 2004), a zrovna dnes odpoledne jsem narazil na seminární práce studentů 1. roku PF UK (oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ) na téma "Sebereflexe postoje k matematice." Nemusím asi dvakrát zdůrazňovat, že jsem se rozhodl něco takového také zkusit, takže já jdu vyprášit kouzelný koberec pana Leischnera a vy si zatím sežeňte popcorn. Nebo polštáře.

Pro matematika ... nebo přesněji řečeno matematikáře je ta věda úplně všude, takže můžu klidně tvrdit, že můj první matematický úspěch bylo zavázat si tkaničky (matematická topologie je totiž vědou o uzlech.) Můj první matematický neúspěch bylo dlouhou dobu sčítání 2+3. Vím určitě, že mi zvládnutí této konkrétní operace trvalo strašně dlouho, ale mojí jedničkovitost to neovlivnilo, takže z první třídy nenávidím jenom svačinu v ubrousku a švihadlo. Matiku... Matiku až z páté. Tam jsem se nedostal do okresního kola olympiády (jakože někdy v nižší třídě jo, ale to už je jak ze sna), ale to nebylo tak strašné. ZLEM byla hodina a geometrie, když nás přeřadili od zákeřné učitelky T k (přídavné jméno v zájmu přístupnosti blogu vynecháno) K. Jedno malé zazmatkování nad konstrukcí trojúhelníka v neznámé třídě, pod presem co by sešrotoval Chucka Norrise, stačilo k nenávisti geometrie, která se hojila hodně, hodně dlouho.

Přijímačky na 8-letý gympl jsem ale udělal (26/31, uff; a ano, T a K2, pamatuji si MOC dobře jak jste to zamlčely). Z nižšího stupně si moc nepamatuji, snad až na horečné opisování domácích úkolů a falšování rodičovských podpisů. Role 'sorky Veselé (která mi nedávno na praxi půjčovala sbírku úloh, kde měla poznamenáno, ať já a ještě jeden spolužák přineseme DCV) mi tak nějak uniká; daleko víc si pamatuju naše úžasné knížky a jejich hrdiny - Pepu Popletu co hledal dvpojpravoúhlý trojúhelník (který existuje, btw) - i nehrdiny ("Hele, sinu, cos!") a zejména první část básničky:

"Na břehu jsem jednou ležel rybníku,
o shodnosti přemítaje trojúhelníků.
Že však velké horko bylo, do vody jsem vlez,
křeč mě chytla, potápím se, volám: SuS!"

Středoškolská matika bylo ... ne peklo. Ale blázinec určitě. Živě si pamatuji, jak mi sousedka v lavici pomáhala se čtvrtletkou z analytické geometrie, na které jsem uměl jenom stanovit, zda je parabola "kopeček" nebo "údolíčko" - rovněž její zásluhou. Jediné z čeho jsem tady kdy dostal jednotku byly řezy kvádrem a jehlanem. Přestože jsem sám sebe přesvědčoval, že a) je to geometrie a b) nemám prostorovou představivost (praktická to výmluva, navržená 'sorkou samotnou), stačila trocha praxe a bylo.

Matika proto putovala jako druhý aprobační předmět k mé vyvolené fyzice.

Vysoká škola mým názorem na královnu věd značně zazmítala. Byly tu dobré předměty (jako... um... Matematika pro Fyziky), těžké předměty (Analýzka), trochu divné předměty (Algebra), předměty kde jsem se šíleně bál vyučujícího (Algebra3) a "tyvehustýý" předměty (Deskriptíva). Mojí lásku ale zažehla spíš literatura, kokrétně Jazyk matematiky (Keith Devlin, edice Argo 200X) a možná nějaký ten Kuřina.

V současné době nedám na matematiku dopustit. Pokud je oceánem, stojím asi po kotníky ve vodě, drkotám zuby a jakmile zahlédnu na obzoru vlnku, s křikem utíkám 50 kilometrů do vnitrozemí. Odtud ale se zájmem (a někdy škodolibostí) sleduju ty lidi co se v ní ráchají a závidím jejich bábovičky (čtěte: objevy a vynálezy). Jak to bude dál - nebudu rozvádět, protože začínám být příliš poetický.

Jak jste na tom s matikou Vy?