Učitelské Univerzum: Začátek

A je to tady - no, dalo by se říct zas. Pro mě první září za katedrou a, přestože člověk pořád tak nějak žije v tom, že tohle je přece škola a tu přece důvěrně zná, tím pádem spousta známých, ale především nových věcí.

Tak třeba vlastní hodiny. Už nehospituju ani nezaskakuju, ne, mám vlastní výuku s vlastním stylem výuky a zkoušení a kdesi-čehosi, jsem sám cílem hesla "pane učiteli" (někdy "paní učitelko") a tak dále. Což nevyhnutelně znamená vlastní zodpovědnost. Je to zvláštní a rozhodně trochu děsivé. Pokud máte rádi začátky hororů než začne stříkat kečup, mohlo by vám to přijít fajn. (Pokud vás horory berou až poté, zkuste školní družinu). Mně to fajn nepřijde. Na jednu stranu učitel i žáci by měli mít na paměti heslo "žádný učený z nebe nespadl." Na stranu druhou, jak si mám vzít na triko to, že moje pedagogická nezkušenost zkazí celou generaci?

Nezkazí.

Děti jsou vůči kažení učiteli extrémně odolné. Zlozvyky jim sice předáte o něco snáz než třeba nové poznatky z matiky, ale jináč je to pořád něco, co vypadá jakože se to učí ve škole, což se jich netýká. Dobře, teď to říkám možná trochu nadneseně. Přesto, jakékoli nápravy co učitel učiní dělá hlavně pro klid svojí duše. Ať už chybu tutlá nebo se k ní přizná (nechat žáky po sobě opravovat chyby je nejúčinnější metoda výuky, nebo minimálně procvičování/opakování), drtivá část toho prožitku se týká jen jeho samotného.

Místem, kde se chyby zatrápeně projeví jsou papíry. Papíry, papíry a zase papíry. Já sám uchovávám dvě verze třídnice - jednu svojí na papíře a druhou oficiální v počítači. Ty jsou ještě fajn. Ale docházkové listy? V kolik hodin to které dítě odešlo z hodiny? Já ty děti neznám natolik abych je v družině srovnával, natož abych si pamatoval kdy které unese UFO nebo rodiče. Přesto, nějak to jít musí. Je zajímavé kolik toho člověk ze sebe dokáže vyždímat pod tlakem (poznámka - projekt na spojení fyziky a biologie).

Učitel kudy chodí, tudy učiteluje. Při chůzi parkem z práce na autobus stihnu vymyslet projekt, písemku a činnost na dvě hodiny. Nedej Prozřetelnosti aby někdo na internetu naťuknul matematicko-fyzikální téma. Hned oprašuji myšlenky a učebnice. Přesto se snažím seč můžu nezešílet. Je to těžké. I s tím minimem hodin co opravdu učím je práce učitele úvazkem na 100%. Zdá se mi i častěji o dětech než o jiných věcech, co třeba zrovna řeším. Potkám na ulici dítě a říkám si, co asi zrovna bere. Hraje si s míčem? Už bych se na něj vrhnul a vyložil mu vrh svislý vzhůru.

Začínající učitel to má těžké. Žongluje hromadami příprav a výkazů, zatímco balancuje jednou nohou na hlavě vedení a na druhé mu visí X dětí. A přestože čas od času zahlédl jiné lidi dělat přesně tohle, z lavice to vypadalo mnohem, mnohem snadněji.

Učitelské Univerzum: Konec

V duchu Červeného trpaslíka tituluji první záznam shrnující mé zážitky a dojmy začínajícího učitele "Konec." Je tedy červen, konec školního roku. A blázinec sotva začal.

Pro nástup do učitelského povolání je charakteristický takzvaný "šok z reality." Natolik, že je to opravdu pojem, který se na učitelské škole bere, ale jestli někdo bere ten pojem vážně - těžko říct. Já ho nebral. Jenže on funguje.

Nastupující učitel matematiky se těší, až bude děti seznamovat s věčnými pravdami vesmíru. Jenže, jak tvrdí učenec a pedagog Emil Calda, HgS, "výuka matematiky je proces, při kterém se vyučující snaží s věčnými pravdami vesmíru seznámit mládež, která se zajímá o něco úplně jiného."

Začínající učitel matematiky má těžké žití. Ono totiž něco úplně jiného nezajímá jenom žáky, ale často také kolegy, vedení, uklizečky - kteří potom chodí a ve snaze člověka povzbudit říkají "matika? Tak tu bych neučil ani za zlatý tele." Nezájem žáků se brzy ukáže jako celkem minimální problém, respektive je zastíněn svými důsledky. Žáci, které předmět nezajímá, totiž zlobí.

Paranoidní učitel dělí žáky do dvou skupin (a nemá čas ani nervy na to, aby se zastyděl za tolik odsuzované "škatulkování.") První jsou děti otevřeně zlobící, které člověku takříkajíc lezou po hlavě. Vyznačují se tendencí houpat se na židlích, vykřikovat, pokřikovat, překřikovat a vůbec křičet, nacházet nové způsoby použití školních pomůcek (která testují na zvířatech... tedy spolužácích) - zkrátka být nepřetržitě aspoň jednou nohou v průšvihu. Děti otevřeně zlobící mají jedině tu výhodu, že o jejich zlobení víme.

Zbytek žáků nepatřících do množiny žáků zlobících otevřeně zlobí skrytě. Navenek není na skrytě zlobícím žáku vůbec nic poznat, naopak, působí až nadpřirozeně klidně. Zatímco tito žáci nepředstavují bezprostřední ohrožení klidu a míru v hodině, nervozita, kterou svojí nezlobivou činností vyvolají v paranoidním učiteli se může stát základem pedagogické katastrofy, o jejímž ničivém účinku si sebevětší skupina dětí otevřeně zlobících může nechat jenom zdát.

Jak jsou na tom neparanoidní učitelé? Podle psychologů bychom v děti měli vkládat maximální důvěru. Podle zkušených kolegů je důvěra něco, co si děti musejí zasloužit (a že si to zasluhují zatrápeně těžko). Zprůměrováním obou přístupů získáváme pravidlo, na které přišel prostý, pedagogicky nevzdělaný lid už dávno: důvěřuj, ale prověřuj. Věř dětem co zlobí otevřeně. Věř dětem co zlobí skrytě. Ale proboha uč tak, aby neměli čas zlobit. Sílu zlobit. Energii zlobit. Mnoho jiných fyzikálních veličin souvisejících se zlobením. Ale především důvod zlobit.

Nu a od zlobení jsou tu prázdniny. Učitel se na celé dva měsíce zbaví toho uzlíčku rukou, nohou, zubů, řečí a kružítek, v (marné) naději, že tento se za dobu k tomu určenou vyzlobí na rodičích, prarodičích, sourozencích, kamarádech a volné přírodě. Sám se ve snaze o vlastní revitalizaci pustí do věcí, na které nebyl během školního roku čas. A dřív než se naděje, klepe na dveře září a především děti nažhavené... co? Učit se? Zlobit? Pravděpodobně obojí. A která složka převládne závisí také na vás.