A opět slavím dopsání další povídky. Důvod, že tato se povedla a jiné nikoli ani tak nesouvisí s dnešním tématem, ale její realizace mě uvedla do nálady ochotné se podělit o nějaké ty pisatelské postřehy. Zatímco minulé se týkaly věcí, které lze ovlivnit poměrně minimálně, je nejvyšší čas se přesunout k věcem, které do jisté míry můžeme zvolit.
Žánrů existuje nepřeberné množství. Jsou tu ty, které potkáváme v televizním programu: drama, thriller, romantika. Například. Taky jsou tu ty, které se přidávají jako přívlastky, třeba sci-fi, fantasy. A pak podžánry. Dá si někdo dystopii?
Při pohledu na své dílo - aspoň ten malý zlomek co byl opravdu dokončen - mám chuť se ptát, jestli jsou žánry opravdu nutné. V rámci pár stránek najdu všechno od thrilleru po nestoudnou komedii, a dokonce jsem dospěl k něčemu co jsem nazval "znásilňováním akční scény" přidáním (absurdního) komediálního prvku.
Žánru se spíš drží pisatelé schopní práce s osnovou. Chtějí napsat romantickou povídku, tak za tím, bez ohledu na konkrétnější kontextové prvky, jdou. A ono to více nebo méně vyjde. Chyby se pořád můžou objevit na zcela jiné úrovni než je odbočení od žánru. Výhoda volného pisatele je ta, že mu jedna řada nepříjemností odpadá. Nevýhodou je, že povídka právě může skončit jako směsice žánrů...
No a co s tím?
Já bych knížku označenou za "romantický román" asi nečetl (mám špatné zkušenosti s Esmeraldou; neptejte se). Sám nepopřu, že romantiku píšu. Jak to po sobě dokážu číst? Inu, budu předstírat, že po sobě věci číst dokážu a odpovím: není to jenom romantika. I ryze romantický autor se občas utrhne a napíše něco trochu jiného, něco co se může projevit jako zásadní zlom v jeho kariéře, nebo aspoň jinak poměrně monotónní knížce. Obhajuji tím míchání mnoha žánrů v jednom díle? Sám za sebe ano, byť uznávám existenci a práva lidí žánrově monogamních (ty vidle jsou ryze dekorativní, ujišťuji vás).
Závěr: ať už jste jakýkoli typ autora, je dobré skočit do psaní skrz síto volby žánru. Můžete ho beztak kdykoli v průběhu psaní změnit, jen když tak činíte v práci na zakázku nebo příliš často, můžete přijít o svůj pisatelský krk. Tedy, brk.
Nebojte se s žánry experimentovat. Nebojte se je míchat i ve výbušné směsi, pokud je pak nemíníte předhazovat kritikům s pochodněmi. konec konců, už tolik toho bylo napsáno, že správná míchanina může být jedinou šancí se odlišit. Ale nedělejte to za každou cenu. Řekněme kam srdce, tam pero (nebo klávesnice.)
A teď zase chvíli přestaňte číst a běžte psát!
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemliteratura. Zobrazit všechny příspěvky
úterý 30. července 2013
sobota 9. března 2013
Rukojeť pisatele, část 2: Kontext
Vítejte v druhé části Rukojeti pisatele, kratičkých článků věnovaných psaní všeho možného, jak to vidí dlouholetý škrabal a cvičený učitel. Dnes slavím dopsání jedné ze svých povídek, která měla být krátká, ale rozjela se víc než jsem čekal... Je to dobře? Špatně? Co když ještě dodám, že jsem jí potom utnul dřív, než jsem měl původně v plánu? Inu, důležité asi je, aby to nikdo, autora nevyjímaje, nepoznal.
Kontextem psaní budeme rozumět věci, které jako autoři komunikujeme, aniž bychom si toho byli až tak úplně vědomi. Zejména když nepíšeme dle předem stanovené osnovy, se kterou jsem se zcela upřímně řečeno nezabýval ani u slohovek (vždycky jsem naspal nejdřív práci a následně doplnil osnovu), promítají se do textu naše současná rozpoložení, čerstvé zážitky a čas od času dokonce necháme někoho, aby nám do toho mluvil.
Podívejme se na to trochu blíže. V zásadě lze rozlišit dva druhy psaní - volné a skriptované, tedy podle daného scénáře. Většina věcí je, jak už to bývá, mixem obojího - člověk má nějakou představu co se bude dít, ale konkrétní průběh situace uzpůsobí probíhajícímu kontextu. Čím volnější je tok myšlenek do psaní, tím více se autorův kontext vlévá do povídky. To je vidět hlavně u některých děl na internetu, kde (často) autorka promítá svá přání a tužby tak očividně, že to jen mírně odlišně smýšlejícího člověka může od četby snadno odradit. Na druhou stranu scénář je systém hrází, které do povídky pustí jen ty city autora, které jsou v daném místě opravdu žádoucí, byť za oběť jisté míry spontánnosti.
Který přístup je správně? Inu, kontext, jak jej definuje tento článek je takovým puncem VAŠÍ tvorby. Způsob kterým plynou slova a myšlenky do značné míry charakterizuje slohový projev člověka. Je dobré, když si jej uvědomíte, chcete-li psaní posunout určitým směrem. Cítíte se příliš rozevlátí? Napište si osnovu! Příliš strozí? Pusťte hrdiny z vodítka!
Kontextem psaní budeme rozumět věci, které jako autoři komunikujeme, aniž bychom si toho byli až tak úplně vědomi. Zejména když nepíšeme dle předem stanovené osnovy, se kterou jsem se zcela upřímně řečeno nezabýval ani u slohovek (vždycky jsem naspal nejdřív práci a následně doplnil osnovu), promítají se do textu naše současná rozpoložení, čerstvé zážitky a čas od času dokonce necháme někoho, aby nám do toho mluvil.
Podívejme se na to trochu blíže. V zásadě lze rozlišit dva druhy psaní - volné a skriptované, tedy podle daného scénáře. Většina věcí je, jak už to bývá, mixem obojího - člověk má nějakou představu co se bude dít, ale konkrétní průběh situace uzpůsobí probíhajícímu kontextu. Čím volnější je tok myšlenek do psaní, tím více se autorův kontext vlévá do povídky. To je vidět hlavně u některých děl na internetu, kde (často) autorka promítá svá přání a tužby tak očividně, že to jen mírně odlišně smýšlejícího člověka může od četby snadno odradit. Na druhou stranu scénář je systém hrází, které do povídky pustí jen ty city autora, které jsou v daném místě opravdu žádoucí, byť za oběť jisté míry spontánnosti.
Který přístup je správně? Inu, kontext, jak jej definuje tento článek je takovým puncem VAŠÍ tvorby. Způsob kterým plynou slova a myšlenky do značné míry charakterizuje slohový projev člověka. Je dobré, když si jej uvědomíte, chcete-li psaní posunout určitým směrem. Cítíte se příliš rozevlátí? Napište si osnovu! Příliš strozí? Pusťte hrdiny z vodítka!
pátek 4. ledna 2013
Rukojeť pisatele, část 1: Text
Vítejte po dlouhé době u článku hodného Knihy všehomíra. Poslední dobou jsem hodně četl i psal, a cítím se tím pádem schopným napsat něco málo slov k pisatelství, jak se mu věnuje vlastně docela dost lidí, ať už své výtvory publikují, nebo ne.
Takové literární dílo je víc než jen text, ale soustřeďme se nejprve na něj a jeho strukturu. V poezii jde o jeden ze základních bodů - konec konců, často když se pídíme po významu toho či onoho verše, nějaký rýpal nám do toho říká "proboha vždyť ten člověk prostě chtěl, aby se mu to rýmovalo." Próza je ale překvapivě podobná. Zatímco příběh je stěžejní, dobrá struktura textu může dělat divy. Podívejme se na to tedy blíže.
Jaké jsou nejznámější poruchy smyslů? Řeší se lidé slepí, co mají signalizaci na přechodech a speciální kostky v chodnících, řeší se lidé hluší, kterým jsou určeny skryté titulky a znakoví mluvčí v některých zprávách. Z toho vyplývá, že zrak a sluch jsou stěžejními smysly lidí, a od toho se odvíjí typy lidského vnímání. Rozlišujeme typy vizuální a auditivní, a, byť to vypadá irelevantně, znalostí této jednoduché typologie můžeme prospět našemu textu. Jak?
Vizuální typ člověka myslí v obrazech. Je schopný si knížku přehrávat jako film, kde vnímá detaily a vykreslení scén. Kromě toho je citlivý na vzhled textu, který čte. Dlouhé bloky ho ukolébávají, někdy dokonce nutí přeskakovat, protože je pokládá za popis scény, kterou si přece umí dokreslit podle svého, takže tak. Zvláště často přeskakuje dlouhé popisy citových rozpoložení postav, protože ty se do obrazového kódu převádějí zvlášť obtížně. Naopak vizuálně založeného člověka upoutají krátké odstavce, které na něj křičí "čti nás, tady se děje akce!" Krátké věty které běží rychle jako okénka ve filmu, a každá představuje posun ve scéně.
Auditivní člověk vnímá knihu jako rozhlasovou hru. Nepotřebuje perfektně vyvedené kulisy, klade důraz na strukturu a provedení dialogu. Představuje si zvuk hlasů, a daleko více než vizuální typ je ochoten se vžívat do postav a pochopit jejich vnitřní rozpoložení, protože pak ví jakým způsobem jsou jejich věty pronášeny. Kde vizuální typ vnímá především tok vět ve smyslu tempa vyznačeného interpunkcí, auditivní čtenář nachází zájem především v různých souzvučnostech. Ocení třeba větu, kde všechna slova začínají na h, protože vnímá nejen význam, ale i zvuk slov, i když zrovna nejde o přímou řeč.
Samozřejmě většina lidí je mixem těchto dvou typů, a mohlo by se zdát, že nakonec lze uspokojit všechny prostě tak, že si budu psát, jak se mi zlíbí. Konec konců, já sám jsem jakýmsi mixem těch dvou, a když se to líbí mně, proč by se to nemohlo líbit ostatním?
Problém je v tom, že svým povídkám, podobně jako ostatním našim věcem, nadržujeme. Někdo teď může křičet, že je vůči své povídce naopak velmi kritický, ale to je jen opačný extrém, kdy na svém díle nedovedeme shledat nic pozitivního jen proto, že si nevěříme.
Rukojeť není všelékem na špatné povídky, je jen přehledem věcí, kterých by si měl být pisatel vědom, když přemýšlí, proč jeho povídka sklízí takové úspěchy, nebo naopak hanu. Není návodem, natož kuchařkou, spíš seznamem nástrojů a přísad. Doufám, že ji jako takovou vezmete a v případě potřeby použijete.
Takové literární dílo je víc než jen text, ale soustřeďme se nejprve na něj a jeho strukturu. V poezii jde o jeden ze základních bodů - konec konců, často když se pídíme po významu toho či onoho verše, nějaký rýpal nám do toho říká "proboha vždyť ten člověk prostě chtěl, aby se mu to rýmovalo." Próza je ale překvapivě podobná. Zatímco příběh je stěžejní, dobrá struktura textu může dělat divy. Podívejme se na to tedy blíže.
Jaké jsou nejznámější poruchy smyslů? Řeší se lidé slepí, co mají signalizaci na přechodech a speciální kostky v chodnících, řeší se lidé hluší, kterým jsou určeny skryté titulky a znakoví mluvčí v některých zprávách. Z toho vyplývá, že zrak a sluch jsou stěžejními smysly lidí, a od toho se odvíjí typy lidského vnímání. Rozlišujeme typy vizuální a auditivní, a, byť to vypadá irelevantně, znalostí této jednoduché typologie můžeme prospět našemu textu. Jak?
Vizuální typ člověka myslí v obrazech. Je schopný si knížku přehrávat jako film, kde vnímá detaily a vykreslení scén. Kromě toho je citlivý na vzhled textu, který čte. Dlouhé bloky ho ukolébávají, někdy dokonce nutí přeskakovat, protože je pokládá za popis scény, kterou si přece umí dokreslit podle svého, takže tak. Zvláště často přeskakuje dlouhé popisy citových rozpoložení postav, protože ty se do obrazového kódu převádějí zvlášť obtížně. Naopak vizuálně založeného člověka upoutají krátké odstavce, které na něj křičí "čti nás, tady se děje akce!" Krátké věty které běží rychle jako okénka ve filmu, a každá představuje posun ve scéně.
Auditivní člověk vnímá knihu jako rozhlasovou hru. Nepotřebuje perfektně vyvedené kulisy, klade důraz na strukturu a provedení dialogu. Představuje si zvuk hlasů, a daleko více než vizuální typ je ochoten se vžívat do postav a pochopit jejich vnitřní rozpoložení, protože pak ví jakým způsobem jsou jejich věty pronášeny. Kde vizuální typ vnímá především tok vět ve smyslu tempa vyznačeného interpunkcí, auditivní čtenář nachází zájem především v různých souzvučnostech. Ocení třeba větu, kde všechna slova začínají na h, protože vnímá nejen význam, ale i zvuk slov, i když zrovna nejde o přímou řeč.
Samozřejmě většina lidí je mixem těchto dvou typů, a mohlo by se zdát, že nakonec lze uspokojit všechny prostě tak, že si budu psát, jak se mi zlíbí. Konec konců, já sám jsem jakýmsi mixem těch dvou, a když se to líbí mně, proč by se to nemohlo líbit ostatním?
Problém je v tom, že svým povídkám, podobně jako ostatním našim věcem, nadržujeme. Někdo teď může křičet, že je vůči své povídce naopak velmi kritický, ale to je jen opačný extrém, kdy na svém díle nedovedeme shledat nic pozitivního jen proto, že si nevěříme.
Rukojeť není všelékem na špatné povídky, je jen přehledem věcí, kterých by si měl být pisatel vědom, když přemýšlí, proč jeho povídka sklízí takové úspěchy, nebo naopak hanu. Není návodem, natož kuchařkou, spíš seznamem nástrojů a přísad. Doufám, že ji jako takovou vezmete a v případě potřeby použijete.
středa 6. dubna 2011
Slovy Neslovy
Jistě znáte to, že nějakých 80 - 90% komunikace mezi lidmi je tvořeno neverbální, tedy ne-slovní složkou. Není divu, však jsme se vyvinuli ze zvířat, která i k poměrně složitým komunikacím slova nepotřebují. Jenže to platí pro komunikaci s člověkem, co stojí někde s vámi, vidí vás a slyší. Jinak bude vnímána komunikace po telefonu, kdy protějška slyšíte, ale nevidíte, a zas jinak skrz sklo, kde je tomu naopak. A nejhorší možnou verzí je psaná forma. Ta ruční ještě jde, leccos může napovědět písmo. Ale co ta digitální?
Digitální komunikace nabízí jedinou možnost zosobnění: slova. Všechno ostatní je standardizované. Ve většině případů nemůžete líbesbríf vykudrlinkovat nebo si nějakým jiným způsobem vylít duši do písma samotného, leda byste snad ve stavu krajního rozhořčení psali morseovkou.
Když mně poprvé ještě na starý mobil Nokia 3210 přišla zpráva obsahující matoucí skupinu znaků ":o)" neřekl jsem si WTF, to jsem tehdá taky neznal, ale jednoduše mi trvalo hodnou chvíli ji rozluštit. Novější technologie to už dělaly samy - zobrazovaly "smajlíky."
Emotikony: jev poměrně nadužívaný a proklínaný, jsou úplně všude - už prosakují i do univerzitní korespondence! - a jasně svědčí o lidské potřebě "polidštit" stroje. Dáváte člověku na druhé straně drátu nějakou představu v jakém duchu se konverzace nese, případně že pro jeho poslední výrok nenalézáte vhodný slovní výraz, jen ten obličejový.
Rozšířením emotikon je jistá skupina výrazů, které jsou buď ustálenými zkratkami (slavné LOL pro "Laughs out Loud" nebo ROFL pro "Rolls On the Floor Laughing;" více Wiki), případně popis činností často uvozovaný speciálními znaky, nejčastěji *, () nebo +. Příklad - *faints,* (cheer), +gets shot.+ Co já vím jsou nejrozšířenější hvězdičky, závorky používá Skype při vypnutých emotikonách a + nahrazuje * tam, kde text uzavřený v hvězdičkách chat přepisuje jako tučný.
I v digitální éře zůstává potřeba dát své pocity najevo i jinak než jenom slovy (což může taky souviset s tím, že jazykový kód internetové generace táhne do všech pekel, ale tohle měl být optimistický článek). To že k tomu vznikla celá škála "neslov" je přirozené - otázkou zůstává, zda jde o mutaci výhodnou či chorobnou.
Tuto otázku (ve štěpené podobě) bych rád předložil čtenářům: Používáte v digitální komunikaci emotikony a zkratky? Jak moc? Myslíte, že to má dopad na vaše čtenáře? A na vás samotné?
Digitální komunikace nabízí jedinou možnost zosobnění: slova. Všechno ostatní je standardizované. Ve většině případů nemůžete líbesbríf vykudrlinkovat nebo si nějakým jiným způsobem vylít duši do písma samotného, leda byste snad ve stavu krajního rozhořčení psali morseovkou.
Když mně poprvé ještě na starý mobil Nokia 3210 přišla zpráva obsahující matoucí skupinu znaků ":o)" neřekl jsem si WTF, to jsem tehdá taky neznal, ale jednoduše mi trvalo hodnou chvíli ji rozluštit. Novější technologie to už dělaly samy - zobrazovaly "smajlíky."
Emotikony: jev poměrně nadužívaný a proklínaný, jsou úplně všude - už prosakují i do univerzitní korespondence! - a jasně svědčí o lidské potřebě "polidštit" stroje. Dáváte člověku na druhé straně drátu nějakou představu v jakém duchu se konverzace nese, případně že pro jeho poslední výrok nenalézáte vhodný slovní výraz, jen ten obličejový.
Rozšířením emotikon je jistá skupina výrazů, které jsou buď ustálenými zkratkami (slavné LOL pro "Laughs out Loud" nebo ROFL pro "Rolls On the Floor Laughing;" více Wiki), případně popis činností často uvozovaný speciálními znaky, nejčastěji *, () nebo +. Příklad - *faints,* (cheer), +gets shot.+ Co já vím jsou nejrozšířenější hvězdičky, závorky používá Skype při vypnutých emotikonách a + nahrazuje * tam, kde text uzavřený v hvězdičkách chat přepisuje jako tučný.
I v digitální éře zůstává potřeba dát své pocity najevo i jinak než jenom slovy (což může taky souviset s tím, že jazykový kód internetové generace táhne do všech pekel, ale tohle měl být optimistický článek). To že k tomu vznikla celá škála "neslov" je přirozené - otázkou zůstává, zda jde o mutaci výhodnou či chorobnou.
Tuto otázku (ve štěpené podobě) bych rád předložil čtenářům: Používáte v digitální komunikaci emotikony a zkratky? Jak moc? Myslíte, že to má dopad na vaše čtenáře? A na vás samotné?
sobota 19. února 2011
(Moje) Chemická romance
Předem se omlouvám chemikům za možná zkreslený pohled. Nejsem chemik, byť chemiky mám velmi rád a nesmírně se jich vážím. Tohle je konec konců povídka pro ně, a jestli v tom vyšťourají nějakou chybu a dopomohou mi k její nápravě - tím líp:
Bylo to dvousté třicáté deváté setkání prvků a zúčastnil se ho každý, kdo v periodické tabulce něco znamenal. Od stařičkého Vodíku po mladé, nestálé Ununbium, byli tu Lanthan a Aktinium se svými početnými klany, obyčejné Železo i čerstvě zbohatlý Křemík obletovaný tu Galliem a tu zas zářícím Fosforem, podle toho, jakého typu vodivosti se mu zrovna zachtělo.
Zábava byla hned od začátku v plném proudu. Hudební skupina Katalyzátory vyhrávala tu vesele, tu romanticky, prvky se slučovaly a sloučeniny zase rozpadaly, jen aby mohly vzniknout nové. Zejména Kyslík oxidoval kde mohl, zatímco vzácné plyny v čele s Heliem seděly opodál a každý zvlášť opovržlivě sledovaly rej na tanečním parketu.
Dalším kdo se nebavil byl Brom. Ostatní halogeny už to dávno roztočily: Chlor se u jejich stolu mazlil se svým obvyklým partnerem Sodíkem, a ještě u toho stíhal házet očko po Vodíku, který byl přes svůj věk pořád velmi oblíbeným vazebným partnerem. Fluor se v kroužku zbylých alkalických kovů vytahoval, v kolika reklamách na zubní pasty už vystoupil, zatímco Jód se tutéž skupinu snažil zlákat na svůj nesmírný přínos v lékařství.
"Hej, hej, koukněte na mě," volal Bromův soused ze třídy VI A, Selen. "Jsem Brom a za pokojové teploty jsem v kapalném skupenství!" Celý sál tak zařičel smíchem, že na krátký okamžik přehlušil Katalyzátory zpívající zrovna hitovku "Když kation s aniontem snídá."
"Toho si nevšímej," řekla Bromu Rtuť procházející zrovna kolem, "mně dělají Zlato a Stříbro to samý, když se předtím někde potkají s etanolem nebo podobnou sloučeninou."
Brom si jen povzdechnul. "Jenže ty jsi alespoň kov, jsi k něčemu! Jakmile se řekne 'teploměr,' každý si na tebe vzpomene. Já? Jsem úplně k ničemu. Koho potkám, toho otrávím."
"Nemají to tak všechny halogeny?" zepala ze Rtuť lehkovážně a hned toho zalitovala, protože Brom se pod svými orbitaly rozklepal potlačovanými vzlyky. "Hele já vím jaký to je. Z teploměrovýho byznysu mě vylili už dávno a hádej proč? Nějakej hlupák v laboratoři jeden rozbil a ohrozil tím všechny, hlavně když se to snažil sám uklidit. Fyzici jsou, co se chemie týče, strašný paka..."
Její slova však nepomáhala. Brom tam seděl jak hromádka neštěstí a marně se do vnější slupky elektronového obalu snažil otřít fotony gama záření tekoucí mu z rozjitřených neutronů. Rtuť k němu v posledním pokusu jej utěšit váhavě natáhla jeden ze svých valenčních elektronů... a ten dokonale dosednul do Bromovy valenční sféry.
Všechny reakce kolem nich najednou ustaly. I Katalyzátory jakoby umlkly, aby ten jedinečný okamžik proběhnul nerušeně. Brom chvíli fascinovaně sledoval, jak se Rtutin elektron váhavě připojuje k ostatním a vzápětí už od nich není k rozeznání. Pak pohlédnul Rtuti do jejích hlubokých neutronů a věděl, že od té doby už nikdy nebude samotným Bromem.
Od této doby navěky: Bromid Rtuťný.
Během psaní povíkdy jsem konzultoval:
http://www.tabulka.cz/
http://cs.wikipedia.org/
Během toho jsem došel k názoru, že tam bude přes veškerou snahu asi docela dost nepřesností, ale což, to je snad v každém svazku červené knihovny. Doufám, že když už nic jiného, pobavili jste se aspoň nadáváním na mou zabedněnost a jste nyní spokojeni a o něco raději na světě. Pokud ano, já budu raději na světě, když necháte komentář a dáte najevo své myšlenky.)
P.S: Povídku bych chtěl věnovat Daně, kteréžto vděčím za velkou část svého sebevědomí, vyhranou soutěž v anglickém povídkopisectví a geniální medailonek v půlnočních novinách ;)
Bylo to dvousté třicáté deváté setkání prvků a zúčastnil se ho každý, kdo v periodické tabulce něco znamenal. Od stařičkého Vodíku po mladé, nestálé Ununbium, byli tu Lanthan a Aktinium se svými početnými klany, obyčejné Železo i čerstvě zbohatlý Křemík obletovaný tu Galliem a tu zas zářícím Fosforem, podle toho, jakého typu vodivosti se mu zrovna zachtělo.
Zábava byla hned od začátku v plném proudu. Hudební skupina Katalyzátory vyhrávala tu vesele, tu romanticky, prvky se slučovaly a sloučeniny zase rozpadaly, jen aby mohly vzniknout nové. Zejména Kyslík oxidoval kde mohl, zatímco vzácné plyny v čele s Heliem seděly opodál a každý zvlášť opovržlivě sledovaly rej na tanečním parketu.
Dalším kdo se nebavil byl Brom. Ostatní halogeny už to dávno roztočily: Chlor se u jejich stolu mazlil se svým obvyklým partnerem Sodíkem, a ještě u toho stíhal házet očko po Vodíku, který byl přes svůj věk pořád velmi oblíbeným vazebným partnerem. Fluor se v kroužku zbylých alkalických kovů vytahoval, v kolika reklamách na zubní pasty už vystoupil, zatímco Jód se tutéž skupinu snažil zlákat na svůj nesmírný přínos v lékařství.
"Hej, hej, koukněte na mě," volal Bromův soused ze třídy VI A, Selen. "Jsem Brom a za pokojové teploty jsem v kapalném skupenství!" Celý sál tak zařičel smíchem, že na krátký okamžik přehlušil Katalyzátory zpívající zrovna hitovku "Když kation s aniontem snídá."
"Toho si nevšímej," řekla Bromu Rtuť procházející zrovna kolem, "mně dělají Zlato a Stříbro to samý, když se předtím někde potkají s etanolem nebo podobnou sloučeninou."
Brom si jen povzdechnul. "Jenže ty jsi alespoň kov, jsi k něčemu! Jakmile se řekne 'teploměr,' každý si na tebe vzpomene. Já? Jsem úplně k ničemu. Koho potkám, toho otrávím."
"Nemají to tak všechny halogeny?" zepala ze Rtuť lehkovážně a hned toho zalitovala, protože Brom se pod svými orbitaly rozklepal potlačovanými vzlyky. "Hele já vím jaký to je. Z teploměrovýho byznysu mě vylili už dávno a hádej proč? Nějakej hlupák v laboratoři jeden rozbil a ohrozil tím všechny, hlavně když se to snažil sám uklidit. Fyzici jsou, co se chemie týče, strašný paka..."
Její slova však nepomáhala. Brom tam seděl jak hromádka neštěstí a marně se do vnější slupky elektronového obalu snažil otřít fotony gama záření tekoucí mu z rozjitřených neutronů. Rtuť k němu v posledním pokusu jej utěšit váhavě natáhla jeden ze svých valenčních elektronů... a ten dokonale dosednul do Bromovy valenční sféry.
Všechny reakce kolem nich najednou ustaly. I Katalyzátory jakoby umlkly, aby ten jedinečný okamžik proběhnul nerušeně. Brom chvíli fascinovaně sledoval, jak se Rtutin elektron váhavě připojuje k ostatním a vzápětí už od nich není k rozeznání. Pak pohlédnul Rtuti do jejích hlubokých neutronů a věděl, že od té doby už nikdy nebude samotným Bromem.
Od této doby navěky: Bromid Rtuťný.
Během psaní povíkdy jsem konzultoval:
http://www.tabulka.cz/
http://cs.wikipedia.org/
Během toho jsem došel k názoru, že tam bude přes veškerou snahu asi docela dost nepřesností, ale což, to je snad v každém svazku červené knihovny. Doufám, že když už nic jiného, pobavili jste se aspoň nadáváním na mou zabedněnost a jste nyní spokojeni a o něco raději na světě. Pokud ano, já budu raději na světě, když necháte komentář a dáte najevo své myšlenky.)
P.S: Povídku bych chtěl věnovat Daně, kteréžto vděčím za velkou část svého sebevědomí, vyhranou soutěž v anglickém povídkopisectví a geniální medailonek v půlnočních novinách ;)
pondělí 20. prosince 2010
Temná hmota beletrie
Příkladem literárního vesmíru, který odpovídá tomu našemu, je trefně pojmenovaný realismus: Svět je rozebrán do nejmenší molekuly, ať už jde o H2O na uhlovodanech tvořících pletiva trav, či feromony dráždící buňky vomeronasálního ústrojí hlavní hrdinky. A tak to donedávna také bylo přesně, relativita sem, kvantová fyzika tam. Jenže současná věda je dál. Zase je tu záhada, cosi, co není vysloveno, natož pak vysvětleno. A pokud chce beletrie udržet krok s rytmem doby, je třeba dát vesmír, neboli prostor, zpět tam, kam patří: z papíru do mysli.
Krásná literatura nemusí dostávat svému názvu na základě dokonalosti popisu. Někdy méně je více: první sněhová vločka, jediný rozvitý květ mezi poupaty, e(pi)i = 1. Vím to z vlastní zkušenosti. Psával jsem texty jako brokát, pečlivě vyšité do nejmenšího detailu. Ale byly těžkopádné, a každé krásné uskupení slov se ztrácelo mezi desítkami podobných, až z toho nakonec bylo těžkopádné sousloví, které ještě ke všemu nedávalo téměř smysl.
Styl, v němž jsem shledal vesmírnou dokonalost, se vesmíru vskutku podobá: velké prázdno, v němž tu a tam zazáří skvostná hra slov, náhodně, ale s hlubokým vnitřním řádem. Svět i děj v něm se odehrávající jsou pak ideálně onou temnou hmotou: čtenář je spraven o jejich existenci a hrubé podobě, ale jejich dokreslení v živoucí, dýchající strukturu je už jen a jen na něm.
Přemýšlím, jestli tohle je cesta, kterou lidé chtějí. Dovedu si docela představit, že odmítnou zapojit vlastní mozek, když si konec konců zaplatili autora, aby to udělal za ně. Na druhou stranu takovým lidem já neříkám "lidi." Člověk pochybuje, tedy myslí; myslí, tedy je, abych zase jednou citoval Descarta. Čtěme tedy prózu, kde pochybujeme o autorově vykreslení situace, čtěme prózu, kde nás autor nechává si na jeho pískovišti postavit pár vlastních báboviček. Čtěme, abychom mysleli, a třeba myšleme tak, aby další mohli číst.
Třeba se tam nahoře čeká právě na vás.
Krásná literatura nemusí dostávat svému názvu na základě dokonalosti popisu. Někdy méně je více: první sněhová vločka, jediný rozvitý květ mezi poupaty, e(pi)i = 1. Vím to z vlastní zkušenosti. Psával jsem texty jako brokát, pečlivě vyšité do nejmenšího detailu. Ale byly těžkopádné, a každé krásné uskupení slov se ztrácelo mezi desítkami podobných, až z toho nakonec bylo těžkopádné sousloví, které ještě ke všemu nedávalo téměř smysl.
Styl, v němž jsem shledal vesmírnou dokonalost, se vesmíru vskutku podobá: velké prázdno, v němž tu a tam zazáří skvostná hra slov, náhodně, ale s hlubokým vnitřním řádem. Svět i děj v něm se odehrávající jsou pak ideálně onou temnou hmotou: čtenář je spraven o jejich existenci a hrubé podobě, ale jejich dokreslení v živoucí, dýchající strukturu je už jen a jen na něm.
Přemýšlím, jestli tohle je cesta, kterou lidé chtějí. Dovedu si docela představit, že odmítnou zapojit vlastní mozek, když si konec konců zaplatili autora, aby to udělal za ně. Na druhou stranu takovým lidem já neříkám "lidi." Člověk pochybuje, tedy myslí; myslí, tedy je, abych zase jednou citoval Descarta. Čtěme tedy prózu, kde pochybujeme o autorově vykreslení situace, čtěme prózu, kde nás autor nechává si na jeho pískovišti postavit pár vlastních báboviček. Čtěme, abychom mysleli, a třeba myšleme tak, aby další mohli číst.
Třeba se tam nahoře čeká právě na vás.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)