(Moje) Chemická romance

Předem se omlouvám chemikům za možná zkreslený pohled. Nejsem chemik, byť chemiky mám velmi rád a nesmírně se jich vážím. Tohle je konec konců povídka pro ně, a jestli v tom vyšťourají nějakou chybu a dopomohou mi k její nápravě - tím líp:

Bylo to dvousté třicáté deváté setkání prvků a zúčastnil se ho každý, kdo v periodické tabulce něco znamenal. Od stařičkého Vodíku po mladé, nestálé Ununbium, byli tu Lanthan a Aktinium se svými početnými klany, obyčejné Železo i čerstvě zbohatlý Křemík obletovaný tu Galliem a tu zas zářícím Fosforem, podle toho, jakého typu vodivosti se mu zrovna zachtělo.

Zábava byla hned od začátku v plném proudu. Hudební skupina Katalyzátory vyhrávala tu vesele, tu romanticky, prvky se slučovaly a sloučeniny zase rozpadaly, jen aby mohly vzniknout nové. Zejména Kyslík oxidoval kde mohl, zatímco vzácné plyny v čele s Heliem seděly opodál a každý zvlášť opovržlivě sledovaly rej na tanečním parketu.

Dalším kdo se nebavil byl Brom. Ostatní halogeny už to dávno roztočily: Chlor se u jejich stolu mazlil se svým obvyklým partnerem Sodíkem, a ještě u toho stíhal házet očko po Vodíku, který byl přes svůj věk pořád velmi oblíbeným vazebným partnerem. Fluor se v kroužku zbylých alkalických kovů vytahoval, v kolika reklamách na zubní pasty už vystoupil, zatímco Jód se tutéž skupinu snažil zlákat na svůj nesmírný přínos v lékařství.

"Hej, hej, koukněte na mě," volal Bromův soused ze třídy VI A, Selen. "Jsem Brom a za pokojové teploty jsem v kapalném skupenství!" Celý sál tak zařičel smíchem, že na krátký okamžik přehlušil Katalyzátory zpívající zrovna hitovku "Když kation s aniontem snídá."

"Toho si nevšímej," řekla Bromu Rtuť procházející zrovna kolem, "mně dělají Zlato a Stříbro to samý, když se předtím někde potkají s etanolem nebo podobnou sloučeninou."

Brom si jen povzdechnul. "Jenže ty jsi alespoň kov, jsi k něčemu! Jakmile se řekne 'teploměr,' každý si na tebe vzpomene. Já? Jsem úplně k ničemu. Koho potkám, toho otrávím."

"Nemají to tak všechny halogeny?" zepala ze Rtuť lehkovážně a hned toho zalitovala, protože Brom se pod svými orbitaly rozklepal potlačovanými vzlyky. "Hele já vím jaký to je. Z teploměrovýho byznysu mě vylili už dávno a hádej proč? Nějakej hlupák v laboratoři jeden rozbil a ohrozil tím všechny, hlavně když se to snažil sám uklidit. Fyzici jsou, co se chemie týče, strašný paka..."

Její slova však nepomáhala. Brom tam seděl jak hromádka neštěstí a marně se do vnější slupky elektronového obalu snažil otřít fotony gama záření tekoucí mu z rozjitřených neutronů. Rtuť k němu v posledním pokusu jej utěšit váhavě natáhla jeden ze svých valenčních elektronů... a ten dokonale dosednul do Bromovy valenční sféry.

Všechny reakce kolem nich najednou ustaly. I Katalyzátory jakoby umlkly, aby ten jedinečný okamžik proběhnul nerušeně. Brom chvíli fascinovaně sledoval, jak se Rtutin elektron váhavě připojuje k ostatním a vzápětí už od nich není k rozeznání. Pak pohlédnul Rtuti do jejích hlubokých neutronů a věděl, že od té doby už nikdy nebude samotným Bromem.

Od této doby navěky: Bromid Rtuťný.

Během psaní povíkdy jsem konzultoval:
http://www.tabulka.cz/
http://cs.wikipedia.org/

Během toho jsem došel k názoru, že tam bude přes veškerou snahu asi docela dost nepřesností, ale což, to je snad v každém svazku červené knihovny. Doufám, že když už nic jiného, pobavili jste se aspoň nadáváním na mou zabedněnost a jste nyní spokojeni a o něco raději na světě. Pokud ano, já budu raději na světě, když necháte komentář a dáte najevo své myšlenky.)

P.S: Povídku bych chtěl věnovat Daně, kteréžto vděčím za velkou část svého sebevědomí, vyhranou soutěž v anglickém povídkopisectví a geniální medailonek v půlnočních novinách ;)