Slovy Neslovy

Jistě znáte to, že nějakých 80 - 90% komunikace mezi lidmi je tvořeno neverbální, tedy ne-slovní složkou. Není divu, však jsme se vyvinuli ze zvířat, která i k poměrně složitým komunikacím slova nepotřebují. Jenže to platí pro komunikaci s člověkem, co stojí někde s vámi, vidí vás a slyší. Jinak bude vnímána komunikace po telefonu, kdy protějška slyšíte, ale nevidíte, a zas jinak skrz sklo, kde je tomu naopak. A nejhorší možnou verzí je psaná forma. Ta ruční ještě jde, leccos může napovědět písmo. Ale co ta digitální?

Digitální komunikace nabízí jedinou možnost zosobnění: slova. Všechno ostatní je standardizované. Ve většině případů nemůžete líbesbríf vykudrlinkovat nebo si nějakým jiným způsobem vylít duši do písma samotného, leda byste snad ve stavu krajního rozhořčení psali morseovkou.

Když mně poprvé ještě na starý mobil Nokia 3210 přišla zpráva obsahující matoucí skupinu znaků ":o)" neřekl jsem si WTF, to jsem tehdá taky neznal, ale jednoduše mi trvalo hodnou chvíli ji rozluštit. Novější technologie to už dělaly samy - zobrazovaly "smajlíky."

Emotikony: jev poměrně nadužívaný a proklínaný, jsou úplně všude - už prosakují i do univerzitní korespondence! - a jasně svědčí o lidské potřebě "polidštit" stroje. Dáváte člověku na druhé straně drátu nějakou představu v jakém duchu se konverzace nese, případně že pro jeho poslední výrok nenalézáte vhodný slovní výraz, jen ten obličejový.

Rozšířením emotikon je jistá skupina výrazů, které jsou buď ustálenými zkratkami (slavné LOL pro "Laughs out Loud" nebo ROFL pro "Rolls On the Floor Laughing;" více Wiki), případně popis činností často uvozovaný speciálními znaky, nejčastěji *, () nebo +. Příklad - *faints,* (cheer), +gets shot.+ Co já vím jsou nejrozšířenější hvězdičky, závorky používá Skype při vypnutých emotikonách a + nahrazuje * tam, kde text uzavřený v hvězdičkách chat přepisuje jako tučný.

I v digitální éře zůstává potřeba dát své pocity najevo i jinak než jenom slovy (což může taky souviset s tím, že jazykový kód internetové generace táhne do všech pekel, ale tohle měl být optimistický článek). To že k tomu vznikla celá škála "neslov" je přirozené - otázkou zůstává, zda jde o mutaci výhodnou či chorobnou.

Tuto otázku (ve štěpené podobě) bych rád předložil čtenářům: Používáte v digitální komunikaci emotikony a zkratky? Jak moc? Myslíte, že to má dopad na vaše čtenáře? A na vás samotné?

Matematikova sebereflexe

I pročítám knihu Dvacet pět kapitol z didaktiky matematiky (Hejný, Novotná, Stehlíková; Praha 2004), a zrovna dnes odpoledne jsem narazil na seminární práce studentů 1. roku PF UK (oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ) na téma "Sebereflexe postoje k matematice." Nemusím asi dvakrát zdůrazňovat, že jsem se rozhodl něco takového také zkusit, takže já jdu vyprášit kouzelný koberec pana Leischnera a vy si zatím sežeňte popcorn. Nebo polštáře.

Pro matematika ... nebo přesněji řečeno matematikáře je ta věda úplně všude, takže můžu klidně tvrdit, že můj první matematický úspěch bylo zavázat si tkaničky (matematická topologie je totiž vědou o uzlech.) Můj první matematický neúspěch bylo dlouhou dobu sčítání 2+3. Vím určitě, že mi zvládnutí této konkrétní operace trvalo strašně dlouho, ale mojí jedničkovitost to neovlivnilo, takže z první třídy nenávidím jenom svačinu v ubrousku a švihadlo. Matiku... Matiku až z páté. Tam jsem se nedostal do okresního kola olympiády (jakože někdy v nižší třídě jo, ale to už je jak ze sna), ale to nebylo tak strašné. ZLEM byla hodina a geometrie, když nás přeřadili od zákeřné učitelky T k (přídavné jméno v zájmu přístupnosti blogu vynecháno) K. Jedno malé zazmatkování nad konstrukcí trojúhelníka v neznámé třídě, pod presem co by sešrotoval Chucka Norrise, stačilo k nenávisti geometrie, která se hojila hodně, hodně dlouho.

Přijímačky na 8-letý gympl jsem ale udělal (26/31, uff; a ano, T a K2, pamatuji si MOC dobře jak jste to zamlčely). Z nižšího stupně si moc nepamatuji, snad až na horečné opisování domácích úkolů a falšování rodičovských podpisů. Role 'sorky Veselé (která mi nedávno na praxi půjčovala sbírku úloh, kde měla poznamenáno, ať já a ještě jeden spolužák přineseme DCV) mi tak nějak uniká; daleko víc si pamatuju naše úžasné knížky a jejich hrdiny - Pepu Popletu co hledal dvpojpravoúhlý trojúhelník (který existuje, btw) - i nehrdiny ("Hele, sinu, cos!") a zejména první část básničky:

"Na břehu jsem jednou ležel rybníku,
o shodnosti přemítaje trojúhelníků.
Že však velké horko bylo, do vody jsem vlez,
křeč mě chytla, potápím se, volám: SuS!"

Středoškolská matika bylo ... ne peklo. Ale blázinec určitě. Živě si pamatuji, jak mi sousedka v lavici pomáhala se čtvrtletkou z analytické geometrie, na které jsem uměl jenom stanovit, zda je parabola "kopeček" nebo "údolíčko" - rovněž její zásluhou. Jediné z čeho jsem tady kdy dostal jednotku byly řezy kvádrem a jehlanem. Přestože jsem sám sebe přesvědčoval, že a) je to geometrie a b) nemám prostorovou představivost (praktická to výmluva, navržená 'sorkou samotnou), stačila trocha praxe a bylo.

Matika proto putovala jako druhý aprobační předmět k mé vyvolené fyzice.

Vysoká škola mým názorem na královnu věd značně zazmítala. Byly tu dobré předměty (jako... um... Matematika pro Fyziky), těžké předměty (Analýzka), trochu divné předměty (Algebra), předměty kde jsem se šíleně bál vyučujícího (Algebra3) a "tyvehustýý" předměty (Deskriptíva). Mojí lásku ale zažehla spíš literatura, kokrétně Jazyk matematiky (Keith Devlin, edice Argo 200X) a možná nějaký ten Kuřina.

V současné době nedám na matematiku dopustit. Pokud je oceánem, stojím asi po kotníky ve vodě, drkotám zuby a jakmile zahlédnu na obzoru vlnku, s křikem utíkám 50 kilometrů do vnitrozemí. Odtud ale se zájmem (a někdy škodolibostí) sleduju ty lidi co se v ní ráchají a závidím jejich bábovičky (čtěte: objevy a vynálezy). Jak to bude dál - nebudu rozvádět, protože začínám být příliš poetický.

Jak jste na tom s matikou Vy?