aneb nemusí vždy jít o vlka, kozu a zelí. Kdo by tu úlohu neznal? Máte převozníka (jiného než v Psychologických hrátkách, abychom ušetřili), vlka, kozu a zelí. Loďka uveze vždy právě 2 (kohokoli) a úkolem je dopravit všechny z jednoho břehu na druhý v neokousaném stavu (což asi nejde, protože jedna cesta musí obsahovat převozníka s vlkem.) Jak mají cesty probíhat?
Řešení zde nepodám, budu povídat o něčem jiném. Tento příklad je opravdu středověký, a tam, odkud pochází, je toho vícero. Představme si všk nejprve tu moudrou knihu. Jedná se o snad nejstarší sbírku "matematických" úloh v Evropě - byla totiž pravděpodobně sepsána kdesi na dvoře Karla Velikého v 8. století našeho letopočtu. Jejím autorem je Alkuin z Yorku a teď konečně název: Propositiones ad acuendos iuvenes, tedy Úlohy k bystření mladíků.
Pokud si myslíte, že nějakým mladíkům (byť středověkým... pokud uměli číst...) jsou nějaký vlk, koza a zelí ukradení, možná máte pravdu. Ale Alkuin do své sbírky nezařadil jen zvířátka (a rostlinky), ale i pro cílové čtenáře mnohem přitažlivější věci. Posuďte sami:
"Byli tři bratři, z nichž každý měl sestru a měli se přepravit přes řeku. Každý z nich pociťoval touhu po sestře svých přátel. Když přišli k řece, nalezli jen malou loďku, v níž se nemohli přepravit více než dva současně. Řekni, kdo můžeš, jak se přepravili přes řeku, aniž by jediná z nich byla poskvrněna."
To jsou úplně jiné grády, co? Ale pokud jsem vás s tím rychlým útěkem od zviřátek zklamal, tady je malá kompenzace:
"Ježek a ježice mající dvě děti a vážící libru se chtějí přepravit přes řeku."
Já jen doufám, že ježčata umí plavat. Pořád přirozenější, než kdyby uměla veslovat.
A nakonec historický chyták:
"Kolik kroků udělá v poslední brázdě vůl, který celý den orá?"
Tuhle jedinou otázku zodpovím: žádný, protože prý jde celou dobu před pluhem a do brázdy tedy nevkročí. Půvabné řešení, že?
Všechny kurzívou psané texty pocházejí z knihy Karla Mačáka, Tři středověké sbírky matematických úloh (Prometheus 2001). Doufám, že vás aspoń trochu potěšily.
úterý 22. února 2011
Rozeklaný jazyk český
Nejsem sice jazykář jako takový, ale přesto k nim mám velmi blízko, a to nejen proto, že má lepší polovička (tedy ta matematická) se v nich umí velice účinně šťourat... jako v čemkoli jiném. Miluji jejich různé zvuky, přízvuky (jestli chcete, abych miloval i vás, mluvte anglicky s mírně přiostřeným r) i zápisy. Přesto jsem schopen je neslýchaným způsobem prznit. Kdo mě kdy slyšel mimo školu či četl v nějakém neformálním prostředí, ví, o čem mluvím. A aby věděl ještě víc, musí použít hlavu či se prokousat článkem. Volba nechť je jeho vlastní.
Jazyk, tedy řeč, je podobně jako jazyk, část těla, poměrně čiperným a především živoucím organismem. Aby té podobnosti nebylo málo, je navíc velmi ohebný a dá se, s prominutím, napasovat prakticky kamkoli. Této ohebnosti (a napasovatelnosti, ať zavedu také nějaké novotvary) velmi rád využívám v mluvené řeči, kterou udržuji na osobní úrovni a předpokládám, že posluchači snadno porozumí zkratkám, modifikacím a občas přímé, nehorázné mystifikaci.
Konverzaci na skypu či posty na facebooku a blozích považuji také do jisté míry za osobní. Nečekám že je bude číst kdokoli mimo několika málo mých známých, a že tito vyvodí z těch češtinářských jatek, co tam občas předvádím, nějaké zvláštní závěry.
Veřejné psaní je zcela jiné. le nejprve - co vlastně slovem "veřejné" chce básník říci? Blogy jsou přece také veřejné v běžném slova smyslu. Tedy - definice: Veřejným textem definuji pro potřeby tohoto článku a možná některých budoucích takový text, jehož účelem je být čten veřejností nad rámec běžných kontaktů autora. Požadavky na něj zmíním níže.
Nejprve pro kontrast, ne-veřejným textem je ten cílovaný na určitou skupinu lidí, jež z větší části autor zná. Může používat slang té skupině známý a v libovolné míře hrubky i hrubosti. Takovéto posty nečiní internet hezčím místem, ale na druhou stranu se nepředpokládá, že se o nich internet (či doslova běžný uživatel internetu) dozví.
Veřejný text existuje proto, aby jej internet nalezl, pokud možno na první stránce výsledků googlu.Je psán proto, aby celý svět (nebo aspoň republika) mohl žasnout nad géniem autora/autorky. Patří mezi ně například tento článek, který sice prezentuje moje osobní názory na věci, ale je psán tak, aby nikomu vládnoucímu jazykem neobohaceným žádnou specializací nečinilo problém jej přečíst a učinit si o něm obrázek. Existují však i veřejné články, kterým je tento přístup cizí. Rvou příležitost (a často zdravý rozum) za pačesy, hlava nehlava, aby se dostaly na výsluní a překážely tam jak nejdéle možno.
Jak krásně vypadá skládka pod čertvě napadaným sněhem. A co zbude po oblevě... (kulturní vsuvku sponzoruje Mninisterstvo Naděje, s.r.o.)
Věc je ta že veřejné články jsou vystaveny veřejnosti. A veřejnost, to jsou konzumenti. Někdo pozře libovolný blaf a ještě ho pochválí (proto máme tolik fast-foodových restaurací), jiný to nechá ležet, a zase jiný v tom šéfkuchaři namočí čenich. Nic není špatně. Vznike zas veřejný text, který někdo může zblajznout a vychválit do nebes, zatímco jiný z něj klidně pozvrací prahy hned několika portálů.
Jde o trochu neutěšený stav. Internet začíná být skladiště článků, z nichž půlka je irelevantní a druhá tolikrát přežvýkaná, že pozbyla téměř veškeré výpovědní hodnoty. A všechno tohle jde zpátky do stoje a přemele se to posté, a zase vyplivne a je zkonzumováno... Pokud je vám špatně z některých dokumentů o potravinářství, zkuste si představit koloběh slova na internetu a dva dny neopustíte koupelnu.
Ale to už jsem trochu odbočil. Co jsem chtěl říct - autor by měl být souzen tak přísně, jak velkému množství lidí je jeho dílo určeno.
And a note for Google Translate users: this article is actually pretty good in Czech. ;)
Jazyk, tedy řeč, je podobně jako jazyk, část těla, poměrně čiperným a především živoucím organismem. Aby té podobnosti nebylo málo, je navíc velmi ohebný a dá se, s prominutím, napasovat prakticky kamkoli. Této ohebnosti (a napasovatelnosti, ať zavedu také nějaké novotvary) velmi rád využívám v mluvené řeči, kterou udržuji na osobní úrovni a předpokládám, že posluchači snadno porozumí zkratkám, modifikacím a občas přímé, nehorázné mystifikaci.
Konverzaci na skypu či posty na facebooku a blozích považuji také do jisté míry za osobní. Nečekám že je bude číst kdokoli mimo několika málo mých známých, a že tito vyvodí z těch češtinářských jatek, co tam občas předvádím, nějaké zvláštní závěry.
Veřejné psaní je zcela jiné. le nejprve - co vlastně slovem "veřejné" chce básník říci? Blogy jsou přece také veřejné v běžném slova smyslu. Tedy - definice: Veřejným textem definuji pro potřeby tohoto článku a možná některých budoucích takový text, jehož účelem je být čten veřejností nad rámec běžných kontaktů autora. Požadavky na něj zmíním níže.
Nejprve pro kontrast, ne-veřejným textem je ten cílovaný na určitou skupinu lidí, jež z větší části autor zná. Může používat slang té skupině známý a v libovolné míře hrubky i hrubosti. Takovéto posty nečiní internet hezčím místem, ale na druhou stranu se nepředpokládá, že se o nich internet (či doslova běžný uživatel internetu) dozví.
Veřejný text existuje proto, aby jej internet nalezl, pokud možno na první stránce výsledků googlu.Je psán proto, aby celý svět (nebo aspoň republika) mohl žasnout nad géniem autora/autorky. Patří mezi ně například tento článek, který sice prezentuje moje osobní názory na věci, ale je psán tak, aby nikomu vládnoucímu jazykem neobohaceným žádnou specializací nečinilo problém jej přečíst a učinit si o něm obrázek. Existují však i veřejné články, kterým je tento přístup cizí. Rvou příležitost (a často zdravý rozum) za pačesy, hlava nehlava, aby se dostaly na výsluní a překážely tam jak nejdéle možno.
Jak krásně vypadá skládka pod čertvě napadaným sněhem. A co zbude po oblevě... (kulturní vsuvku sponzoruje Mninisterstvo Naděje, s.r.o.)
Věc je ta že veřejné články jsou vystaveny veřejnosti. A veřejnost, to jsou konzumenti. Někdo pozře libovolný blaf a ještě ho pochválí (proto máme tolik fast-foodových restaurací), jiný to nechá ležet, a zase jiný v tom šéfkuchaři namočí čenich. Nic není špatně. Vznike zas veřejný text, který někdo může zblajznout a vychválit do nebes, zatímco jiný z něj klidně pozvrací prahy hned několika portálů.
Jde o trochu neutěšený stav. Internet začíná být skladiště článků, z nichž půlka je irelevantní a druhá tolikrát přežvýkaná, že pozbyla téměř veškeré výpovědní hodnoty. A všechno tohle jde zpátky do stoje a přemele se to posté, a zase vyplivne a je zkonzumováno... Pokud je vám špatně z některých dokumentů o potravinářství, zkuste si představit koloběh slova na internetu a dva dny neopustíte koupelnu.
Ale to už jsem trochu odbočil. Co jsem chtěl říct - autor by měl být souzen tak přísně, jak velkému množství lidí je jeho dílo určeno.
And a note for Google Translate users: this article is actually pretty good in Czech. ;)
pondělí 21. února 2011
Home
Kde domov můj? Jak příznačné. Ale tohle není o Česku, ani Češích. Proč se zabývat jediným malým národem, kór teď, v době, kdy lze jediným krokem překročit prakticky libovolnou hranici?
Hledáte-li obrazově strhující a poetický, až to za duši jímá, dokument, kde se hodně mluví ale nic moc neříká, vyšetřete si dvě hodinky času a solidní grafickou kartu na tenhle kousek.
Kolem a kolem je Home dokumentem našeho svědomí. Všechny věci co se tam říkají víme, protože nějaké informace k nám proudí, aťse izolujeme sebelépe. Víme, že jsou zlé a že by s nimi někdo měl něco dělat. Ale budeme to my? Proč o tom jen pochybuji?
Film samotný není nikterak krutý, jak to dokumenty občas umějí, vlastně jde spíš o takovou pohádku, která člověka div nenutí se usmívat nad osudy miliardy lidí na hranici hladomoru, protože do toho mluví příjemný hlas a hraje patřičně podmanivá hudba. Ty obrázky sice nejsou tak hezké, ale klid, každé depresivní téma je brzy vystřídáno něčím co pohladí po duši a dá jí lízátko.
Čtyři pětiny dětí na světě chodí do školy. A, jak věřím a vyplývá to i z jedné krátké pasáže, je jejich úkolem když už nic víc tak zabránit katastrofálnímu dopadu těch lidí z dob nedávno minulých. Připadám si pateticky, že mě tahle idea jímá. Proč nesedět v křesílku a neříkat si "nějak to dopadne," když cesta ke zlepšení vede přes masu lidí mocnějších než já, i jako jednotlivci, kteří se přece nevzdají svého komfortu kvůli hladomoru támhle někde v křovákistánu?
Myslím, že je horší vědět a nic nedělat, než žít ve sladké nevědomosti. Ale úplně nejhorší je tu nevědomost jenom předstírat. Ale nemuseli jste vidět tenhle film, abyste poznali aspoň zlomek. Takže já. I vy. Zůstaňte myslet, ale začněte i něco dělat. Je nejvyšší čas.
 | Home (Domov) Typ: Dokumentární Rok a země původu: 2009 Francie Trvání: 120 minut Režie: Yahn Arthus-Bertrand Zdroj základního info: CSFD.cz |
Hledáte-li obrazově strhující a poetický, až to za duši jímá, dokument, kde se hodně mluví ale nic moc neříká, vyšetřete si dvě hodinky času a solidní grafickou kartu na tenhle kousek.
Kolem a kolem je Home dokumentem našeho svědomí. Všechny věci co se tam říkají víme, protože nějaké informace k nám proudí, aťse izolujeme sebelépe. Víme, že jsou zlé a že by s nimi někdo měl něco dělat. Ale budeme to my? Proč o tom jen pochybuji?
Film samotný není nikterak krutý, jak to dokumenty občas umějí, vlastně jde spíš o takovou pohádku, která člověka div nenutí se usmívat nad osudy miliardy lidí na hranici hladomoru, protože do toho mluví příjemný hlas a hraje patřičně podmanivá hudba. Ty obrázky sice nejsou tak hezké, ale klid, každé depresivní téma je brzy vystřídáno něčím co pohladí po duši a dá jí lízátko.
Čtyři pětiny dětí na světě chodí do školy. A, jak věřím a vyplývá to i z jedné krátké pasáže, je jejich úkolem když už nic víc tak zabránit katastrofálnímu dopadu těch lidí z dob nedávno minulých. Připadám si pateticky, že mě tahle idea jímá. Proč nesedět v křesílku a neříkat si "nějak to dopadne," když cesta ke zlepšení vede přes masu lidí mocnějších než já, i jako jednotlivci, kteří se přece nevzdají svého komfortu kvůli hladomoru támhle někde v křovákistánu?
Myslím, že je horší vědět a nic nedělat, než žít ve sladké nevědomosti. Ale úplně nejhorší je tu nevědomost jenom předstírat. Ale nemuseli jste vidět tenhle film, abyste poznali aspoň zlomek. Takže já. I vy. Zůstaňte myslet, ale začněte i něco dělat. Je nejvyšší čas.
sobota 19. února 2011
(Moje) Chemická romance
Předem se omlouvám chemikům za možná zkreslený pohled. Nejsem chemik, byť chemiky mám velmi rád a nesmírně se jich vážím. Tohle je konec konců povídka pro ně, a jestli v tom vyšťourají nějakou chybu a dopomohou mi k její nápravě - tím líp:
Bylo to dvousté třicáté deváté setkání prvků a zúčastnil se ho každý, kdo v periodické tabulce něco znamenal. Od stařičkého Vodíku po mladé, nestálé Ununbium, byli tu Lanthan a Aktinium se svými početnými klany, obyčejné Železo i čerstvě zbohatlý Křemík obletovaný tu Galliem a tu zas zářícím Fosforem, podle toho, jakého typu vodivosti se mu zrovna zachtělo.
Zábava byla hned od začátku v plném proudu. Hudební skupina Katalyzátory vyhrávala tu vesele, tu romanticky, prvky se slučovaly a sloučeniny zase rozpadaly, jen aby mohly vzniknout nové. Zejména Kyslík oxidoval kde mohl, zatímco vzácné plyny v čele s Heliem seděly opodál a každý zvlášť opovržlivě sledovaly rej na tanečním parketu.
Dalším kdo se nebavil byl Brom. Ostatní halogeny už to dávno roztočily: Chlor se u jejich stolu mazlil se svým obvyklým partnerem Sodíkem, a ještě u toho stíhal házet očko po Vodíku, který byl přes svůj věk pořád velmi oblíbeným vazebným partnerem. Fluor se v kroužku zbylých alkalických kovů vytahoval, v kolika reklamách na zubní pasty už vystoupil, zatímco Jód se tutéž skupinu snažil zlákat na svůj nesmírný přínos v lékařství.
"Hej, hej, koukněte na mě," volal Bromův soused ze třídy VI A, Selen. "Jsem Brom a za pokojové teploty jsem v kapalném skupenství!" Celý sál tak zařičel smíchem, že na krátký okamžik přehlušil Katalyzátory zpívající zrovna hitovku "Když kation s aniontem snídá."
"Toho si nevšímej," řekla Bromu Rtuť procházející zrovna kolem, "mně dělají Zlato a Stříbro to samý, když se předtím někde potkají s etanolem nebo podobnou sloučeninou."
Brom si jen povzdechnul. "Jenže ty jsi alespoň kov, jsi k něčemu! Jakmile se řekne 'teploměr,' každý si na tebe vzpomene. Já? Jsem úplně k ničemu. Koho potkám, toho otrávím."
"Nemají to tak všechny halogeny?" zepala ze Rtuť lehkovážně a hned toho zalitovala, protože Brom se pod svými orbitaly rozklepal potlačovanými vzlyky. "Hele já vím jaký to je. Z teploměrovýho byznysu mě vylili už dávno a hádej proč? Nějakej hlupák v laboratoři jeden rozbil a ohrozil tím všechny, hlavně když se to snažil sám uklidit. Fyzici jsou, co se chemie týče, strašný paka..."
Její slova však nepomáhala. Brom tam seděl jak hromádka neštěstí a marně se do vnější slupky elektronového obalu snažil otřít fotony gama záření tekoucí mu z rozjitřených neutronů. Rtuť k němu v posledním pokusu jej utěšit váhavě natáhla jeden ze svých valenčních elektronů... a ten dokonale dosednul do Bromovy valenční sféry.
Všechny reakce kolem nich najednou ustaly. I Katalyzátory jakoby umlkly, aby ten jedinečný okamžik proběhnul nerušeně. Brom chvíli fascinovaně sledoval, jak se Rtutin elektron váhavě připojuje k ostatním a vzápětí už od nich není k rozeznání. Pak pohlédnul Rtuti do jejích hlubokých neutronů a věděl, že od té doby už nikdy nebude samotným Bromem.
Od této doby navěky: Bromid Rtuťný.
Během psaní povíkdy jsem konzultoval:
http://www.tabulka.cz/
http://cs.wikipedia.org/
Během toho jsem došel k názoru, že tam bude přes veškerou snahu asi docela dost nepřesností, ale což, to je snad v každém svazku červené knihovny. Doufám, že když už nic jiného, pobavili jste se aspoň nadáváním na mou zabedněnost a jste nyní spokojeni a o něco raději na světě. Pokud ano, já budu raději na světě, když necháte komentář a dáte najevo své myšlenky.)
P.S: Povídku bych chtěl věnovat Daně, kteréžto vděčím za velkou část svého sebevědomí, vyhranou soutěž v anglickém povídkopisectví a geniální medailonek v půlnočních novinách ;)
Bylo to dvousté třicáté deváté setkání prvků a zúčastnil se ho každý, kdo v periodické tabulce něco znamenal. Od stařičkého Vodíku po mladé, nestálé Ununbium, byli tu Lanthan a Aktinium se svými početnými klany, obyčejné Železo i čerstvě zbohatlý Křemík obletovaný tu Galliem a tu zas zářícím Fosforem, podle toho, jakého typu vodivosti se mu zrovna zachtělo.
Zábava byla hned od začátku v plném proudu. Hudební skupina Katalyzátory vyhrávala tu vesele, tu romanticky, prvky se slučovaly a sloučeniny zase rozpadaly, jen aby mohly vzniknout nové. Zejména Kyslík oxidoval kde mohl, zatímco vzácné plyny v čele s Heliem seděly opodál a každý zvlášť opovržlivě sledovaly rej na tanečním parketu.
Dalším kdo se nebavil byl Brom. Ostatní halogeny už to dávno roztočily: Chlor se u jejich stolu mazlil se svým obvyklým partnerem Sodíkem, a ještě u toho stíhal házet očko po Vodíku, který byl přes svůj věk pořád velmi oblíbeným vazebným partnerem. Fluor se v kroužku zbylých alkalických kovů vytahoval, v kolika reklamách na zubní pasty už vystoupil, zatímco Jód se tutéž skupinu snažil zlákat na svůj nesmírný přínos v lékařství.
"Hej, hej, koukněte na mě," volal Bromův soused ze třídy VI A, Selen. "Jsem Brom a za pokojové teploty jsem v kapalném skupenství!" Celý sál tak zařičel smíchem, že na krátký okamžik přehlušil Katalyzátory zpívající zrovna hitovku "Když kation s aniontem snídá."
"Toho si nevšímej," řekla Bromu Rtuť procházející zrovna kolem, "mně dělají Zlato a Stříbro to samý, když se předtím někde potkají s etanolem nebo podobnou sloučeninou."
Brom si jen povzdechnul. "Jenže ty jsi alespoň kov, jsi k něčemu! Jakmile se řekne 'teploměr,' každý si na tebe vzpomene. Já? Jsem úplně k ničemu. Koho potkám, toho otrávím."
"Nemají to tak všechny halogeny?" zepala ze Rtuť lehkovážně a hned toho zalitovala, protože Brom se pod svými orbitaly rozklepal potlačovanými vzlyky. "Hele já vím jaký to je. Z teploměrovýho byznysu mě vylili už dávno a hádej proč? Nějakej hlupák v laboratoři jeden rozbil a ohrozil tím všechny, hlavně když se to snažil sám uklidit. Fyzici jsou, co se chemie týče, strašný paka..."
Její slova však nepomáhala. Brom tam seděl jak hromádka neštěstí a marně se do vnější slupky elektronového obalu snažil otřít fotony gama záření tekoucí mu z rozjitřených neutronů. Rtuť k němu v posledním pokusu jej utěšit váhavě natáhla jeden ze svých valenčních elektronů... a ten dokonale dosednul do Bromovy valenční sféry.
Všechny reakce kolem nich najednou ustaly. I Katalyzátory jakoby umlkly, aby ten jedinečný okamžik proběhnul nerušeně. Brom chvíli fascinovaně sledoval, jak se Rtutin elektron váhavě připojuje k ostatním a vzápětí už od nich není k rozeznání. Pak pohlédnul Rtuti do jejích hlubokých neutronů a věděl, že od té doby už nikdy nebude samotným Bromem.
Od této doby navěky: Bromid Rtuťný.
Během psaní povíkdy jsem konzultoval:
http://www.tabulka.cz/
http://cs.wikipedia.org/
Během toho jsem došel k názoru, že tam bude přes veškerou snahu asi docela dost nepřesností, ale což, to je snad v každém svazku červené knihovny. Doufám, že když už nic jiného, pobavili jste se aspoň nadáváním na mou zabedněnost a jste nyní spokojeni a o něco raději na světě. Pokud ano, já budu raději na světě, když necháte komentář a dáte najevo své myšlenky.)
P.S: Povídku bych chtěl věnovat Daně, kteréžto vděčím za velkou část svého sebevědomí, vyhranou soutěž v anglickém povídkopisectví a geniální medailonek v půlnočních novinách ;)
čtvrtek 20. ledna 2011
Matfyzácké perličky JU ZS 2010/2011
Tento semestr byl na hlášky velice chudý, pravděpodobně protože jsem měl dost málo předmětů. Dost nudných říct nemůžu, ale některé věci prostě nešly vyrvat z kontextu. A také jsme se asi smáli, páč brečet na hodině není in.
Matematický vtip: "Jak chytit na poušti lva? Postavíme kruhovou ohradu, stoupneme si do ní a provedeme kruhovou inverzi. Všichni lvi budou v ohradě a my venku."
Klasika už do výtvarky/dějepisu:
- "Co je architráv?"
- "Stará tráva."
K úlohám z dynamiky: "Už malé děti vědí, že když řidič šlápne an brzdu, ony mají tendenci proletět předním sklem."
Faux pas:
- "U koho máte diplomku?"
- "U vás..."
Statistika poprvé: "Budeme zkoumat, zda parametr daného rozdělení je takový nebo makový."
Statistika podruhé: "Jedné skupině bych dala lék A, druhé lék B, a teď bych čekala, kdo dřív umře."
Geometrická poezie: "Někde v tom nebi nad rovinou sigma je ten bod M nebo S..."
Teorie množin: "Do sedmice všeho dobrého..."
Hláška provázející rozdávání nových příkladů k procvičení: "Tak blíží se Vánoce..."
I pravil didaktik matematiky: "Tu hrůzu už máme za sebou, tak se podíváme zas na jinou hrůzu, no."
K matematické pohádce: "Vznikla tam první značená turistická stezka, značená těmi (na stromech oběšenými) loupežníky právě."
K otázce matematičnosti teorie množin: "Ono to nemusí bejt číslo, ono to může bejt cokoli. Vlk ,koza, zelí..."
K diskusi nad nekonečností vesmíru: "Já když se rozpínám, tak taky vždycky někam!"
Matematická naivita: "Spočtem to vůbec? No snad jo." (Mimochodem, nespočetli jsme to.)
Nerozhodný zkoušející (zaslechnuto z vyprávění spolužáka):
- "Jaká bude zkouška, písemná?"
- "Ne, ústní."
- "Takže se nás budete na něco ptát?"
- "Ne, něco mi napíšete."
A nakonec jedna z psychologie: "Další... Jak mít děti. To vás tady učit nemusim."
Matematický vtip: "Jak chytit na poušti lva? Postavíme kruhovou ohradu, stoupneme si do ní a provedeme kruhovou inverzi. Všichni lvi budou v ohradě a my venku."
Klasika už do výtvarky/dějepisu:
- "Co je architráv?"
- "Stará tráva."
K úlohám z dynamiky: "Už malé děti vědí, že když řidič šlápne an brzdu, ony mají tendenci proletět předním sklem."
Faux pas:
- "U koho máte diplomku?"
- "U vás..."
Statistika poprvé: "Budeme zkoumat, zda parametr daného rozdělení je takový nebo makový."
Statistika podruhé: "Jedné skupině bych dala lék A, druhé lék B, a teď bych čekala, kdo dřív umře."
Geometrická poezie: "Někde v tom nebi nad rovinou sigma je ten bod M nebo S..."
Teorie množin: "Do sedmice všeho dobrého..."
Hláška provázející rozdávání nových příkladů k procvičení: "Tak blíží se Vánoce..."
I pravil didaktik matematiky: "Tu hrůzu už máme za sebou, tak se podíváme zas na jinou hrůzu, no."
K matematické pohádce: "Vznikla tam první značená turistická stezka, značená těmi (na stromech oběšenými) loupežníky právě."
K otázce matematičnosti teorie množin: "Ono to nemusí bejt číslo, ono to může bejt cokoli. Vlk ,koza, zelí..."
K diskusi nad nekonečností vesmíru: "Já když se rozpínám, tak taky vždycky někam!"
Matematická naivita: "Spočtem to vůbec? No snad jo." (Mimochodem, nespočetli jsme to.)
Nerozhodný zkoušející (zaslechnuto z vyprávění spolužáka):
- "Jaká bude zkouška, písemná?"
- "Ne, ústní."
- "Takže se nás budete na něco ptát?"
- "Ne, něco mi napíšete."
A nakonec jedna z psychologie: "Další... Jak mít děti. To vás tady učit nemusim."
pondělí 20. prosince 2010
Temná hmota beletrie
Příkladem literárního vesmíru, který odpovídá tomu našemu, je trefně pojmenovaný realismus: Svět je rozebrán do nejmenší molekuly, ať už jde o H2O na uhlovodanech tvořících pletiva trav, či feromony dráždící buňky vomeronasálního ústrojí hlavní hrdinky. A tak to donedávna také bylo přesně, relativita sem, kvantová fyzika tam. Jenže současná věda je dál. Zase je tu záhada, cosi, co není vysloveno, natož pak vysvětleno. A pokud chce beletrie udržet krok s rytmem doby, je třeba dát vesmír, neboli prostor, zpět tam, kam patří: z papíru do mysli.
Krásná literatura nemusí dostávat svému názvu na základě dokonalosti popisu. Někdy méně je více: první sněhová vločka, jediný rozvitý květ mezi poupaty, e(pi)i = 1. Vím to z vlastní zkušenosti. Psával jsem texty jako brokát, pečlivě vyšité do nejmenšího detailu. Ale byly těžkopádné, a každé krásné uskupení slov se ztrácelo mezi desítkami podobných, až z toho nakonec bylo těžkopádné sousloví, které ještě ke všemu nedávalo téměř smysl.
Styl, v němž jsem shledal vesmírnou dokonalost, se vesmíru vskutku podobá: velké prázdno, v němž tu a tam zazáří skvostná hra slov, náhodně, ale s hlubokým vnitřním řádem. Svět i děj v něm se odehrávající jsou pak ideálně onou temnou hmotou: čtenář je spraven o jejich existenci a hrubé podobě, ale jejich dokreslení v živoucí, dýchající strukturu je už jen a jen na něm.
Přemýšlím, jestli tohle je cesta, kterou lidé chtějí. Dovedu si docela představit, že odmítnou zapojit vlastní mozek, když si konec konců zaplatili autora, aby to udělal za ně. Na druhou stranu takovým lidem já neříkám "lidi." Člověk pochybuje, tedy myslí; myslí, tedy je, abych zase jednou citoval Descarta. Čtěme tedy prózu, kde pochybujeme o autorově vykreslení situace, čtěme prózu, kde nás autor nechává si na jeho pískovišti postavit pár vlastních báboviček. Čtěme, abychom mysleli, a třeba myšleme tak, aby další mohli číst.
Třeba se tam nahoře čeká právě na vás.
Krásná literatura nemusí dostávat svému názvu na základě dokonalosti popisu. Někdy méně je více: první sněhová vločka, jediný rozvitý květ mezi poupaty, e(pi)i = 1. Vím to z vlastní zkušenosti. Psával jsem texty jako brokát, pečlivě vyšité do nejmenšího detailu. Ale byly těžkopádné, a každé krásné uskupení slov se ztrácelo mezi desítkami podobných, až z toho nakonec bylo těžkopádné sousloví, které ještě ke všemu nedávalo téměř smysl.
Styl, v němž jsem shledal vesmírnou dokonalost, se vesmíru vskutku podobá: velké prázdno, v němž tu a tam zazáří skvostná hra slov, náhodně, ale s hlubokým vnitřním řádem. Svět i děj v něm se odehrávající jsou pak ideálně onou temnou hmotou: čtenář je spraven o jejich existenci a hrubé podobě, ale jejich dokreslení v živoucí, dýchající strukturu je už jen a jen na něm.
Přemýšlím, jestli tohle je cesta, kterou lidé chtějí. Dovedu si docela představit, že odmítnou zapojit vlastní mozek, když si konec konců zaplatili autora, aby to udělal za ně. Na druhou stranu takovým lidem já neříkám "lidi." Člověk pochybuje, tedy myslí; myslí, tedy je, abych zase jednou citoval Descarta. Čtěme tedy prózu, kde pochybujeme o autorově vykreslení situace, čtěme prózu, kde nás autor nechává si na jeho pískovišti postavit pár vlastních báboviček. Čtěme, abychom mysleli, a třeba myšleme tak, aby další mohli číst.
Třeba se tam nahoře čeká právě na vás.
pondělí 6. prosince 2010
Matematikova sebereflexe
I pročítám knihu Dvacet pět kapitol z didaktiky matematiky (Hejný, Novotná, Stehlíková; Praha 2004), a zrovna dnes odpoledne jsem narazil na seminární práce studentů 1. roku PF UK (oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ) na téma "Sebereflexe postoje k matematice." Nemusím asi dvakrát zdůrazňovat, že jsem se rozhodl něco takového také zkusit, takže já jdu vyprášit kouzelný koberec pana Leischnera a vy si zatím sežeňte popcorn. Nebo polštáře.
Pro matematika ... nebo přesněji řečeno matematikáře je ta věda úplně všude, takže můžu klidně tvrdit, že můj první matematický úspěch bylo zavázat si tkaničky (matematická topologie je totiž vědou o uzlech.) Můj první matematický neúspěch bylo dlouhou dobu sčítání 2+3. Vím určitě, že mi zvládnutí této konkrétní operace trvalo strašně dlouho, ale mojí jedničkovitost to neovlivnilo, takže z první třídy nenávidím jenom svačinu v ubrousku a švihadlo. Matiku... Matiku až z páté. Tam jsem se nedostal do okresního kola olympiády (jakože někdy v nižší třídě jo, ale to už je jak ze sna), ale to nebylo tak strašné. ZLEM byla hodina a geometrie, když nás přeřadili od zákeřné učitelky T k (přídavné jméno v zájmu přístupnosti blogu vynecháno) K. Jedno malé zazmatkování nad konstrukcí trojúhelníka v neznámé třídě, pod presem co by sešrotoval Chucka Norrise, stačilo k nenávisti geometrie, která se hojila hodně, hodně dlouho.
Přijímačky na 8-letý gympl jsem ale udělal (26/31, uff; a ano, T a K2, pamatuji si MOC dobře jak jste to zamlčely). Z nižšího stupně si moc nepamatuji, snad až na horečné opisování domácích úkolů a falšování rodičovských podpisů. Role 'sorky Veselé (která mi nedávno na praxi půjčovala sbírku úloh, kde měla poznamenáno, ať já a ještě jeden spolužák přineseme DCV) mi tak nějak uniká; daleko víc si pamatuju naše úžasné knížky a jejich hrdiny - Pepu Popletu co hledal dvpojpravoúhlý trojúhelník (který existuje, btw) - i nehrdiny ("Hele, sinu, cos!") a zejména první část básničky:
"Na břehu jsem jednou ležel rybníku,
o shodnosti přemítaje trojúhelníků.
Že však velké horko bylo, do vody jsem vlez,
křeč mě chytla, potápím se, volám: SuS!"
Středoškolská matika bylo ... ne peklo. Ale blázinec určitě. Živě si pamatuji, jak mi sousedka v lavici pomáhala se čtvrtletkou z analytické geometrie, na které jsem uměl jenom stanovit, zda je parabola "kopeček" nebo "údolíčko" - rovněž její zásluhou. Jediné z čeho jsem tady kdy dostal jednotku byly řezy kvádrem a jehlanem. Přestože jsem sám sebe přesvědčoval, že a) je to geometrie a b) nemám prostorovou představivost (praktická to výmluva, navržená 'sorkou samotnou), stačila trocha praxe a bylo.
Matika proto putovala jako druhý aprobační předmět k mé vyvolené fyzice.
Vysoká škola mým názorem na královnu věd značně zazmítala. Byly tu dobré předměty (jako... um... Matematika pro Fyziky), těžké předměty (Analýzka), trochu divné předměty (Algebra), předměty kde jsem se šíleně bál vyučujícího (Algebra3) a "tyvehustýý" předměty (Deskriptíva). Mojí lásku ale zažehla spíš literatura, kokrétně Jazyk matematiky (Keith Devlin, edice Argo 200X) a možná nějaký ten Kuřina.
V současné době nedám na matematiku dopustit. Pokud je oceánem, stojím asi po kotníky ve vodě, drkotám zuby a jakmile zahlédnu na obzoru vlnku, s křikem utíkám 50 kilometrů do vnitrozemí. Odtud ale se zájmem (a někdy škodolibostí) sleduju ty lidi co se v ní ráchají a závidím jejich bábovičky (čtěte: objevy a vynálezy). Jak to bude dál - nebudu rozvádět, protože začínám být příliš poetický.
Jak jste na tom s matikou Vy?
Pro matematika ... nebo přesněji řečeno matematikáře je ta věda úplně všude, takže můžu klidně tvrdit, že můj první matematický úspěch bylo zavázat si tkaničky (matematická topologie je totiž vědou o uzlech.) Můj první matematický neúspěch bylo dlouhou dobu sčítání 2+3. Vím určitě, že mi zvládnutí této konkrétní operace trvalo strašně dlouho, ale mojí jedničkovitost to neovlivnilo, takže z první třídy nenávidím jenom svačinu v ubrousku a švihadlo. Matiku... Matiku až z páté. Tam jsem se nedostal do okresního kola olympiády (jakože někdy v nižší třídě jo, ale to už je jak ze sna), ale to nebylo tak strašné. ZLEM byla hodina a geometrie, když nás přeřadili od zákeřné učitelky T k (přídavné jméno v zájmu přístupnosti blogu vynecháno) K. Jedno malé zazmatkování nad konstrukcí trojúhelníka v neznámé třídě, pod presem co by sešrotoval Chucka Norrise, stačilo k nenávisti geometrie, která se hojila hodně, hodně dlouho.
Přijímačky na 8-letý gympl jsem ale udělal (26/31, uff; a ano, T a K2, pamatuji si MOC dobře jak jste to zamlčely). Z nižšího stupně si moc nepamatuji, snad až na horečné opisování domácích úkolů a falšování rodičovských podpisů. Role 'sorky Veselé (která mi nedávno na praxi půjčovala sbírku úloh, kde měla poznamenáno, ať já a ještě jeden spolužák přineseme DCV) mi tak nějak uniká; daleko víc si pamatuju naše úžasné knížky a jejich hrdiny - Pepu Popletu co hledal dvpojpravoúhlý trojúhelník (který existuje, btw) - i nehrdiny ("Hele, sinu, cos!") a zejména první část básničky:
"Na břehu jsem jednou ležel rybníku,
o shodnosti přemítaje trojúhelníků.
Že však velké horko bylo, do vody jsem vlez,
křeč mě chytla, potápím se, volám: SuS!"
Středoškolská matika bylo ... ne peklo. Ale blázinec určitě. Živě si pamatuji, jak mi sousedka v lavici pomáhala se čtvrtletkou z analytické geometrie, na které jsem uměl jenom stanovit, zda je parabola "kopeček" nebo "údolíčko" - rovněž její zásluhou. Jediné z čeho jsem tady kdy dostal jednotku byly řezy kvádrem a jehlanem. Přestože jsem sám sebe přesvědčoval, že a) je to geometrie a b) nemám prostorovou představivost (praktická to výmluva, navržená 'sorkou samotnou), stačila trocha praxe a bylo.
Matika proto putovala jako druhý aprobační předmět k mé vyvolené fyzice.
Vysoká škola mým názorem na královnu věd značně zazmítala. Byly tu dobré předměty (jako... um... Matematika pro Fyziky), těžké předměty (Analýzka), trochu divné předměty (Algebra), předměty kde jsem se šíleně bál vyučujícího (Algebra3) a "tyvehustýý" předměty (Deskriptíva). Mojí lásku ale zažehla spíš literatura, kokrétně Jazyk matematiky (Keith Devlin, edice Argo 200X) a možná nějaký ten Kuřina.
V současné době nedám na matematiku dopustit. Pokud je oceánem, stojím asi po kotníky ve vodě, drkotám zuby a jakmile zahlédnu na obzoru vlnku, s křikem utíkám 50 kilometrů do vnitrozemí. Odtud ale se zájmem (a někdy škodolibostí) sleduju ty lidi co se v ní ráchají a závidím jejich bábovičky (čtěte: objevy a vynálezy). Jak to bude dál - nebudu rozvádět, protože začínám být příliš poetický.
Jak jste na tom s matikou Vy?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)